ZIMNÍ DEN

Kraj tak je tich, až srdce bolí,

a zdá se ti, že v širém poli

jsou pochováni všichni ti,

jimž dáno bylo soudem Páně

kleč pluhu pustit z tvrdé dlaně

a po křesťansku zemříti.

A padá sníh, jenž tak se stele,

že přítele i nepřítele

v svém bílém hrobě přichýlí,

sníh jiskří se a čeří, pění,

je živý to v svém ševelení

lán kosmického obilí.

Sníh. Všude sníh, jenž tlumí hlasy,

jenž silou smrti vymáhá si,

co bylo právem za živa.

Ve stavu ztuhlém, trpně líném

zem pod svým měkkým hermelínem

na prahu mdloby spočívá.