ZIMNÍ DUMA.

Šedivé mlhy podzimku se valí

po žlutých luzích; obzor zasmušilý

k obrubě lesů níž a níž se chýlí,

a slunce tvář si odvrácenou halí;

hladiny vodní mrtvé vlny, valné

nehybně z rudé rákosiny vzhlíží,

jak ze sna oko nemocného kalné,

ruch žití zmlká, šedý den se krátí,

chocholouš jenom bludný na souvrati

hopkuje bílou babíleta mříží

a ve posledním purpurovém jasu

si zobe zrnko ušlapaných klasů.

Prch’ léta přelud, – opadalo snění

s posledním chudým kvítkem matky boží,

jež slzou žhavou zkvětlo v holé stráni;

vrásčitý šípek ve krvavém rdění

se zaskvěl ještě na trnitém hloží,

pak zalehl mráz v nekonečnou pláni. –

Zas nadešly ty chvíle teskné dumy,

kdy mysl pěvce, rozechvěna k pláči,

křížovou cestou pustých vidin kráčí,

jež zevšad v sluch mu žalostivě šumí,

kdy srdce chví se v hrudi stenající,

jak poslední list holé na větvici.

Níž v dlaň se chýlí zamyšlená hlava,

a duše teskná horečným zas spěchem

prolétá bájnou poesie říši,

jak opozděná muška poletavá,

jež vzbudivši se měkkým tepla dechem

v bzukotu snivém opouští svou skrýši,

od rohu k rohu těká světlou síní

a v tanci divém teprve se stají,

když mrazný chlad zas perutí svou stíní

zimavou jizbu i tu hlavu snivou,

jež pod troskami zlatých snů a bájí

pohřbena hude dál svou píseň tklivou.