ZIMNÍ EKLOGA.

Na okna mráz květy vdech,

les i mech

jako z mlhy k nám se dívá

a mně upomínka živá

v blahých snech

zatřpytla se, z dáli kývá.

Má tak známou, sladkou líc:

za tisíc

bych ji nedal celých světů. –

Tys mi: „V háji, hle, co květů,

kde jich víc?

Pojďme bloudit!“ řekla v letu.

Jezero spí v šeru jiv. –

Z mraků, sniv

žlutý srp nás luny vítá;

dál a dál tvůj šat se kmitá,

jej on dřív

do stříbrných křídel chytá.

Jak náš lesem zvoní smích!

Slavík ztich,

který pěl a jásal v šeři –

štěstí na každém plá keři,

v středu jich

rádo se tak lásce věří!

Praská, šumí každá snět,

pučí v květ!

Větřík, jenž nám květy shýbá,

v luznou báj nás ukolíbá

a můj ret

hvězdy do tvých očí vlíbá.

Zdaž tě náhle pojal strach?

Hle, teď nach

zlatí líc tvou, která vzplála,

a tvá bílá ručka malá

jako v snách

hrdlo moje obepjala.

Ztiš se, dítě – k prosbám tvým

staňme! dím.

V soumrak luny zář se snoubí –

pojď, nám kyne lesní loubí,

leč můj rým

v jeho nezradí nás hloubi.

Lásky máj mne sníti nech

na ústech!

Ze skal se k nám Eros dívá –

a mně upomínka živá

jako v snech

zatřpytla se, z dáli kývá.

Na okna mráz květy vdech,

les i mech.