Zimní ekloga.

To není světlo měsíce, čím mdle se lesknou ulice,

co z mraků těžké směsice plá jako přízrak hrobový,

co hoří na větvích;

to není vítr dubnový, čím zachvívá se stromoví –

ó bože, to je první sníh!

Ó to již nejsou slavíci, již v jarní noci zářící

tu v sladkých trilků tisíci jak srdce vesny jásali,

to země vzdychla jen –

a byl to povzdech zoufalý, že duše naše plakaly,

ó bože, pro tvůj zlatý sen!

A my to jaro prosnili jak palouků květ spanilý,

ó my jsme pořád věřili, že věčně mladí zůstanem,

stisk ruky stačil nám –

teď ráno míjí za ránem, mně je, jak v srdci sklamaném,

ó bože, měl bych zůstat sám!

Ó země přece procitne a ve své říze blankytné

máj nad krajinou zasvitne a probudí se slavíci

i květy na větvích –

ó zda to slunce zářící vám rozhřeje chlad na líci,

ó bože, jako z jara sníh?!