Zimní fantasie.

Letím, letím sanicí

mlhami a vánicí,

ze sna slyším frkot koní,

slyším saní skřip a šum

a rolničky lehké zvoní

kolébavkou do mých dum.

Ó jak milo mořem sněhů

beze břehů

v závod s vichrem do neznáma

uháněti v dálku tak!

Nechť se sype v líce, čelo

chladné bělo,

teploučko je v duši klidné,

zavírá se tiše zrak.

V jasné zvuky dětských hlasů

z dávných časů

cinkot rolniček se mění,

v dívčí šepot, zpěv a smích

a páv zlatý z bájných luhů

v jasnou duhu

před oči nám rozestírá

péra lesků báječných.

Mořem bílým bez břehu

do mlhy a do sněhu

vichrem letí povoz ručí,

že až prsa úží strach,

a rolničky divě hlučí

jako v bouři na poplach.

Co se stalo? Běda, koně

v divém honě

zplašili se – ten tam vozka –

jiný vhoup’ se na saně,

mužík starý s vousem dlouhým,

sněhem pouhým,

sobolinu na kadeřích,

na obšitém kaftaně,

metá na mne divné jasy

z šedé řasy,

divným slovem oře k letu

pobádá – Než, jaký div!

Místo dvou tři koně běží

pod otěží,

z podkov jejich jiskry srší,

vichrem vlajou sněhy hřiv

a nad nimi pestrou duhu

v polokruhu

klene jařmo malované,

na němž visí zlatý zvon,

jako v bouři sebou zmítá,

sem tam lítá,

hudbou hlasnou, divukrásnou

provází ten běsný hon.

Kam to letím vichřicí

po závěji jiskřící?

Sen-li před mé oči staví

povětrný děj?

Či mne svými kouzly baví

mužík čaroděj?

Neznámý kraj šíro stele

sněhy skvělé,

v báječném se koupá světle

jako v záři severu,

skvoucí kolos v jeho středu,

zámek z ledu,

velkolepých budov týčí

nevídanou nádheru.

Všechno led je křišťálový:

stěny, krovy,

obrovité, divné báně,

kol nich bání menších tlum,

z ledu kříž jim trojramenný

nad temeny

jako zdoba brillantová

pyšně trčí k nebesům.

Démant jeden zdá se býti,

stříbrem svítí,

hoře z perel podobá se

tato stavba čarovná –

jistě na ledovém trůně

v jejím lůně

s hermelínem sněžným sedí

sama zimy královna!

Ký to palác? Jaký kraj?

Mlčí divný vozataj.

Zdržel oře v divém cvále,

skočil na práh ledový,

kynul, bych s ním kráčel dále

do zářící budovy.

Sloupořadí, síně, koby,

stropů zdoby,

všechno z nejčistšího ledu,

všechno samý lesk a třpyt

a na křeslech, na podlaze

blíž a záze

komonstvo zříš pestroskvoucí,

pohroužené v divný klid.

Sedí, leží bez pohnutí,

ňader dmutí

jenom svědčí o životě,

zachvívá se ve snu ret,

tu tam jen se řasa kmitne,

ruka chytne

jilec meče v pasu drahém,

a zas líně padá zpět.

Sarmatské zříš tváře tady,

rusé brady

neb zas kníry dlouhé, temné,

slovanský tu předčí kroj;

ale mezi ně se mísí

jiné rysy,

severních i jižních končin

různá tvář i šat i zbroj.

Tu hle! Tatar v pestrém havu

kloní hlavu,

tamo Čerkes pod přilbicí,

s lesklým kovem pancíře,

zde muž z luhů Kalevaly,

z jižní dáli

tam host snědý pod turbanem,

syn tu mrazné Sibiře.

Ale v nejskvostnější síni

sličná kníní

v sobolině, hranostaji

odpočívá na trůně,

s něhož orel z čisté sloni

křídla kloní,

za oporu slouže skráni

v nejvzácnější koruně.

Na mladistvé tváři leží

ruměn svěží,

krásná ňadra dmou se jemně,

víčka sklání spánku tíž –

v záři skvostů kněžna dřímá,

ve snu jímá

žezlo lilii co skvoucí,

které zdobí s hvězdou kříž.

Oddechla teď ze hluboka,

záře oka

pod řasou se pozableskla,

pevněj berlu jala dlaň,

mocněji se prsa dmula,

rtoma hnula,

leb se vypjal; však již zase

tíha spánku lehla naň.

Kdo ta kněžna usnulá?

kol ta četa ztrnulá?

Zda je mrazu pouto jímá?

Či to zámek zakletý,

princezna kde báje dřímá

s komonstvem sen stoletý?

Odpovídá vůdce sivý:

Zloboh divý

zhoubu přisáh’ velitelce

šírodálných světa stran,

rozplašil rod její různo,

bil jej hrůzno

nesvorností, zaslepením,

deštěm nepřátelských ran.

Její dcery mečem zloby

klesly v hroby,

jiné již již skonávají

pod cizáckým čepelem,

jiné vlekou u nevoli

život holý,

bídu, trýzeň, ponížení

mají denním údělem.

Jenom jedné škůdce starý

svými spáry

nemoh’ urvat žezlo mocné,

prestol rozbít ledový,

však zlým kouzlem seslal na ni

těžké spaní,

sepjal ji snu mrákotného

tajemnými okovy.

Ona snila o pokladech

v indských sadech,

o byzantském trůnu dávném,

o vavřínu Hellady,

za výkřiků srdce rvoucích

sester mroucích,

zatím co jí vlastní berlu

rvaly vrahův úklady.

Však jí za to, nechať snila,

rostla síla,

zmohutněly k činům velkým

páže krásné obryně

a duch strážný z její hrudi

kouzlo pudí,

prociťujíc řasou kmitá,

chvátí žezlo na klíně.

Brzy prchnou všechny clony,

zahřmí zvony

nad obryní probuzenou

slavným hymnem vzkříšení:

pak se vypne v síle hrůzné,

kráse luzné

a led kolem v jarní kvítí,

sníh se v rosu promění.

Rozprchnou se před ní vrazi,

v prach je srazí,

bědným sestrám z její síly

nové štěstí vypučí

a máť Sláva prosta stesku,

v jasném lesku

obejme zas blahé dítky

silnou, strážnou náručí.

Ztichl, kolem ani slech,

slyšeti jen spáčů dech.

Náhle zajásaly shůry

z ledovité kupole

zvonů skvoucích valné kůry

ve hřímavém hlahole.

A touž chvílí kněžna spící

vznesla líci,

otevřela krásné oči,

omlžené ještě snem,

však již prchá v záři denní

stopa snění,

oko svítí bohatýrským

velké dumy plamenem.

Vstává kněžna na prestolu,

kráčí dolů,

do daleka směle zírá,

vznáší žezlo bleskutné

a kol kolem shrnuje se

v šumném plese

příboj davů probuzených

k velitelce mohutné.

Před velebnou její tváří,

slunnou září

v nadšení mi vlhnou zraky,

tělo skláním bezděky;

cítím, že nám vzchází spása,

lid můj střásá

s páže velkých činů chtivé

okov rabství odvěký.

Led kol taje, líbá skráni

jarní vání,

květů vonných celé moře

kypí v luzném rašení

a v tu vesnu pějí s hůry

zvonů kůry,

do širého světa hřmíce

slavnou hymnu vzkříšení.

Zvolna mizí krásný zjev,

zvolna tichne zvonů zpěv,

kolem známé sněžné pláně

s povědomou vesničkou,

k domovu mě nesou sáně,

zápřež zvoní rolničkou.

Ach, vše bylo přelud pouhý

marné touhy,

nad nímž jenom usmívá se

chladný rozum střízlivý,

a přec v duši plane dále,

kyne stále

z šerých mlžin přítomnosti

fantom onen zářivý.

A jak duch naň toužně zírá,

pevná víra

naplňuje nitro moje,

srdce těchou proniká,

že to vidmo přece není

pouhé snění,

že již zdáli Slávě kyne

chvíle ona veliká.

Mnohé ještě přejdou boje,

strastí roje,

a snad budu dávno spáti

zapomenut věčný sen –

však den jednou vzejde spasný,

kdy sen jasný,

nejkrásnější mého žití

slavně bude vyplněn.