Zimní host.

Hleďte naň, hleďte naň,

jak se zvolna vpíjí v stráň,

jak mu v stružkách travou měkkou

z bílé tváře slzy tekou:

Natěšil se s námi dost

snivé zimy pozdní host,

ale teď už rozplyne se

v pláni, v horách, v sluji, v lese

květům jara pro radosť!

V tajuplném usmání,

zlatý pyl mu do skrání

s vonných jehněd střásá jíva

a svou hlavou na sníh kývá:

„Starý hochu, pryč se vzdal,

skryj se v mech, neb vrásky skal

někam země do hlubiny,

– ona háv si chystá jiný,

a tvůj kroj už za své vzal!“ –

Jara smích křídla zdvih;

květy vstaly na větvích,

slunko v svět se dívá s výše,

ale sníh jen pláče tiše;

umírá jak Vestálka,

ani vzdechem nezalká

z nitra bolem stísněného –

– ví, že z každé slzy jeho

bude jedna fialka!