Zimní jitro.

Co ve sněhu to vířilo

jak duchů šlépěje v půlnočním reji?

aj, k nám se jaro blížilo,

na výzvědy se plížilo,

do rána prchlo – zda již po naději?

Zalétlo smutně ve svou skrýš;

hle, jeho slze s holých větví kanou,

mrazivým dechem tuhnou již,

a mdlé kdy slunko stoupá výš,

duhové stíny mžikem na nich planou.

Avšak že bdí, mé srdce ví,

že touhu po shledání s námi sdílí,

že tají krok svůj váhavý,

že blízko dlí, a zaplaví

nás proudem lásky v první šťastné chvíli.