ZIMNÍ JÍZDA

Bílé jsou lesy.

Sníh a sníh

na stromy věsí

se v chomáčích,

sněží a sněží,

zapadlá leží

luka a lada,

kraj tak něm.

Padá sníh, padá

na příkré břehy.

Duše má hádá:

bez lásky, něhy,

celá je zem.

K silnici bílá

tiskne se ves.

Fena tam vyla

u plotu kdes.

Jako les rampouchů

topoly visí,

výkřik zní čísi

houknutím kolouchů.

Stříbří se říčka.

Ale zas tichá

zima jen dýchá

na sněhem umdlená,

dřímotou zasněná

tížící víčka.

Projedem ztichlým

městysem

poklusem rychlým.

Obrysem

náměstí mizí,

postavy cizí,

blikavá světla

ve vloček houšti

drobounce kvetla,

jako by bludičky ožilé

bílé tu chytaly motýle

v ledové poušti.

Smutněji je mi,

mlčí vše zas.

Nad širou zemí

měsíc jak has’,

chtěl bych stát s těmi,

do vrat již tlukou:

octnout se v rukou

matčiných.

Lampa kde hoří,

teplý zní smích

tlumenou tmou.

Ruka kde dojatá,

kostnatá, žilnatá,

vroucně se boří

do vlasů tvých.