Zimní krajina.

Kraj bez hnutí, pláň širá, prázná,

jak duše smutkem vypráhlá

a jako pustá lebka blázna,

kam teskná duma zasáhla.

Bez hnutí visí větve stromů –

sem na ně pohleď, nevíš-li,

jak bolest chýlí čelo tomu,

kdo nad hroby se zamýšlí.

I zde tě všecko k dumě láká

jak chladná, bílá mrtvola,

nad kterou havran občas kráká

a v dálku smutně zavolá.

A v širé pláně příkrov bílý

jen plachý zajíc mihne se

a mizí v dál; už v příští chvíli

sníh stopy jeho zanese.

Tak naděje se v duši tajíc

ti šlehne žití do poušti,

leč plaše tě jak mladý zajíc

před skutečností opouští... modré