Zimní krajina.

Jdu v krutém mraze zasněženou plání; –

jen poušť kol bílá, – v dáli obrys hor

jak křišťál čist se v modrý obzor sklání.

Klid němý leh’ v ta lada bezeměrná; –

jen havran chvilkou vzduchem zakráče,

a nad hlavou mně mávne peruť černá.

Ta krajina jak já je zamyšlena, –

a z dum ční v polích topol k nebesům,

a k němu zavátá se chýlí stěna.

Já hledím k ní, – hle, hřbitov bíle snící –

Můj srdce tluk, mé dumy vtěleny

v ten topol tiše k nebi žalující.