Zimní krajina.

Neznámou krajinou v neznámou dál

v studené mlhy zahaleným dnem,

jenž v měkkých poduškách unaven spal,

po sněhu mokrém v dumách kráčel jsem –

Bez cíle kráčel jsem – mě divně jal

ten smutek krajiny a tich a něm

mou duši unavenou přikrýval

našedlým olověným příkrovem...

A tupě hleděl jsem v olovo par,

jež rozpuštěné v duši kanulo – –

a v jeho šedi rozplýval se tvar

hor němých, lesů, stromů, jež spjal mráz,

a cítil jsem, jak Slunce zdřímnulo,

Den nudou spal a líně klímal Čas.