ZIMNÍ KRAJINA.

Zimní večer... Stromy bezlisté jsou zadumány,

v zamyšlení vážném nehnou větvemi,

pod poduškou sněhu spí úrodné lány,

a je ti, jak bys ani nebyl na zemi.

Lehký mrazný vítr do tváří ti dýchá,

klopýtá po svazích a nepospíchá –

a přec v zátočky cest a každou prohlubinu

závěje nadul světlemodrých stínů.

V zprohýbané střechy města sněžný příkrov uleh –

vysoká věž jenom z něho do kraje se dívá...

V telegrafních tyčích cesty, jako včely v úlech,

resonancí vítr potichu si zpívá...

Kráčíš krajem cizí sobě, cizí životu...

Na všem leží půvab klidu divně nový. –

Udiven ptáš se marně – proč žiješ, co je tu...

Vítr hvízdá, stromy mlčí, nikdo neodpoví...

Cítíš jen: kraj schuzený se propad’ kamsi celý,

sotva jím mráz v noci na siváku protáh’ –

vidíš: lány, louky, lesy v čisté spících běli,

v dálce žlutá světla oken na samotách...