ZIMNÍ LES

V sněhové kožichy les zahalil své stromy,

porosty pod nimi a vlny skalních srázů;

vzduch v dálce modrá, uztrnulý v mrazu,

a do stříbrných paprsků se lomí.

Když hasne den, běl sněhu rozsetou

v pohádky krásu mění, zakletou

do ticha tajemného. Nic již nepohne se,

usnuly příkré cesty v bílém lese.

Jen měsíc bdí – a v jeho světlém bdění

šat sněhový se v zlatý závoj mění,

hvězdami protkaný, do mohutných vln vzdutý,

jak dechem spící země nadechnutý.

I potok usnul pod ledovou tříští,

zadržen rukou mrazu ve svém běhu,

z vln proudících, v nehybné vlny sněhu

pochován pod balvanů tratolišti.

Jen obrys hor, ve svitu pohyblivý

vyrůstá v noc, jak štíty oživly by

a se zraky hvězd, tajem zmámenými

hovořit začly kouzel znameními.