ZIMNÍ MOTIV.

Nebe šedé, olověné

nad zemí se teskně klene

nade pláně zasněžené.

Nezřít vesnic, nezřít pole...

Jenom onde stranou dole

trčí k nebi stromy holé

jako kříže na hřbitově...

Ticho kol jak v mrtvém rově...

A tom sněžném po příkrově

sám a sám jdu v sněžné kraje,

sám a sám jdu vzlykot taje,

sám a sám jdu vzpomínaje,

vzpomínaje v teskném snění

na vše, co kdys zřel jsem v chvění,

co kdys bylo a – již není.

Na ty květy, jež zde kvetly,

na ty sny, jež v duši sletly,

na ty boje, v nichž se střetly,

na ty zpěvy, jež zde zněly,

na ty žáry, jež zde vřely,

na ten život celý, celý...

Na to všechno, co kdys chvělo

vesmírem a žíti chtělo –

a tak náhle odumřelo...

Na to všechno vzpomínám si,

jak to náhle zniklo kamsi –

kam jen, kam jen – vzpomínám si.

A tak dál jdu sněžným polem

sám a sám, jen se svým bolem,

sám a sám – a nikdo kolem.

Jak ten havran, jenž tam skáče!

Zhyne-li to v sněhu ptáče,

kdo že nad ním pozapláče?!...

Jak ten havran!... Marné vzdory!

Tělo choré – i duch chorý:

havrane můj, marné vzdory!

Havrane můj, resignaci!

K jihu kams odlétli ptáci –

marně čekáš, zda se vrací!

K jihu kams odlétli dolů –

Jen my dva tu zbyli v bolu:

musíme již zvyknout spolu!

Havran ve dne, kulich v noci:

těžko zvyknout – ale s mocí

Osud jde – ty's bez pomoci.

Havrane můj, resignaci!

Co se v bezdno Času ztrácí,

víc se brachu nenavrací.

Havrane můj, jaké vzdory?

Tělo choré – i duch chorý –

na rtu krev – to láme vzdory!

Viděl jsi tu krůpěj krve,

jak mně tryskla ze rtů prve? –

Viděl jsi tu krůpěj krve?

Jak ta krůpěj červenavá

zbarvila sníh do krvava?

Proč ti náhle klesla hlava?...

Tiše, tiše, resignaci!...

K jihu kams odlétli ptáci –

marno čekat, zda se vrací...

K jihu kams odlétli ptáci:

s kosou žnec se chystá k práci –

tiše, tiše, resignaci!