ZIMNÍ NEDĚLE.

V ledu poutech řeka leží,

veselo je na nábřeží;

led je pevný, čist je sníh,

Praha jezdí na bruslích.

Praha jezdí na želízkách,

měď a nikl tančí v miskách.

Lidu mrak se hrne v rej –

dnes ten led je čaroděj!

Deset kluzišť v jednom řádku,

kolkol zvuky kolovrátků.

Jaký souzvuk! Věru dost

pro poslech i pro radost.

Na ostrovech hudba hraje,

pro společnost „lepší“ ta je:

lepší kabát – lepší pán,

lepší hudba – dražší stan.

S nábřeží jak v mraveniště

zadíváš se na kluziště,

na ty černé postavy,

z dálky – chumel bez hlavy.

Čím jsou z dálky tobě, slunce?

Jen tak záříš potichúnce,

rychle spěješ k západu

za Kinského zahradu.

Zapadá! A zlaté růže

kolkol hází, pokud může.

Rádo má ten bílý svět,

pozlatí jej naposled.

Nebe jako žluté víno

nad obzorem rozprostříno.

Krajem rudé... v bledou šeď...

v časný soumrak houstne teď.

První hvězdy kmitly plaše.

Usneš zas, ó máti naše?...

Ruch se ztrácí pod krovy,

křepčí už jen ostrovy.

V starodávném, prostém slohu

s věží zní teď hudba Bohu.

Prošla zimní neděle –

ej, jak slavně, vesele!