Zimní noc.

Noc v jizbu zahnala mě chladná,

na skrovné lože jsem si leh’;

zde nesní se mnou duše žádná,

ni pták, radš skryl se v parostech.

Bouř černým křídlem v skály tepe,

a netvorný mě straší mrak,

vlas jeho deštěm v okno klepe,

a ohněm blýská temný zrak.

Kol chaty meluzína kvílí

a hvízdá truchlou píseň svou

a pohněvaně každou chvíli

chce ke mně dveří skulinou.

Mé srdce chvěje se a ouží,

jsem v širé dálce sám a sám;

tlum duchů nad hlavou mi krouží

já propad’ zas jich návštěvám.

Slyš, žalují a smutně pláčí

jak na hřbitově dětí řad,

když hrobník s rakve příkrov svláčí,

by otce do hrobu jim klad’.

„Ó nech nás, pěvče, žalostěti

a neplaš večerní náš zjev;

jsmeť tvoje tužby mrtvé děti,

a nechceme než tvoji krev!“