ZIMNÍ NOC.

Ze staré knihy, hlavu v dlani,

čtu, co kdys mrtvý básník psal:

– Je život lidský těžké zdání,

je štěstí vichr v hloubi skal! –

Jak žhavá ocel jsou ta slova,

já cítím v duši jejich žár;

zas bolest v ní se budí nová,

v hruď stesk mi zaťal divý spár.

Kol ticho, noc tak hluchá, pustá,

tik hodin měří zvolna čas.

V mém srdci děs a žal jen vzrůstá,

svit blaha v oku na vždy zhas.

Jen spi, jen spi, má ženo bledá,

skloň v temné řasy vlhký zrak.

Což oko tvé tam v dáli hledá?

Jen sníh tam leží, noc a mrak.

Již nikdy nevrátí se zpátky

čas plný hvězd a plný vnad –

a přec ten úsměv plál nám sladký,

a přec tak z duše nás měl rád!

Když malou ručkou objal tebe

a vlas tvůj líbal a tvou šíj,

máj zlatou zoří kvet nám v nebe,

svět k nám jen volal: Miluj! žij!

A pak ten smutný večer tmavý,

a pak ten pláč, a pak ta krev –

přec urval nám jej osud dravý,

hrst květů vrh jen na rakev.

Jen spi, jen spi, ať ve snu pučí

ti sladkých upomínek zdroj...

Jak venku vichr lká a hučí,

muk dávných v srdci hlodá roj.