Zimní noc.

Je tmavá, chmurná, jak by všecko skryla,

a všecko ve svém lůně utlumila

i děcka kvil, jež zbudilo se ze sna,

i trestance vzlyk, jemuž pouta těsná,

i nevěstky smích, tvrdý peníz v tichu

když cinkne při odchodu v misku hříchu,

škleb lakomce, jenž spočet vše a zvážil,

vzlet básníka, jenž v chvilce všecko zažil,

co leta toužil... Mlčí a jak zrada

na všecko rubáš sněhu padá, padá, padá.

Jak olovo na střechy domů lehá,

kde vzdychá starost a kde dýchá něha,

kde milenci se tisknou v štěstí k sobě,

kde v hadrech žebráci spí jako v hrobě,

smrt po nichž hází mrazem jako smyčkou.

Je tichá a je těžká; větrničkou

jen vítr třese, letí, kamsi lehne,

pták hýkne v letu, kočka v průjezd vběhne,

sen tupý spíná víčka stará, mladá

a na vše rubáš sněhu padá, padá, padá.