Zimní noci.

Tě nejraději zřím, když dýchla v kraj už zima.

Jsi jindy krásna též, než mne přec více jímá,

plášť sněhu stříbrný když na zemi se klade,

a bělí na horách i v údolích se všade,

stín lesů hlubokých v jas skoro denní mění,

na hlavu doškových se chatek klade v snění

a od cest a stézek všech se lesklým svitem liší –

když nízkých hrobů řad, jenž v mrtvé dřímá tiši,

zakrývá příkrovem, jak rakve plátno bílé –

na stromy věsí se, z nichž mnohý hlavu chýle

je stařec shrbený, jenž s bílými juž vlasy,

na prchlý mládí čas jen v slzách vzpomíná si...

Však celá nádhera tvé krásy v zářném jase

vzplá teprv v čarojas, v němž kouzlo usmívá se

nejkrasších pohádek, když u velebném snění

bílý svit měsíce tvůj obraz rázem změní!

Teď vyšel nad obzor... hle! v plném čarolesku

tvář jeho vzplanula, co bílou jeho stézku

hvězd sterých modravý, třpyt smavý, chvějný vroubí...

Kraj celý závojem se velkým s nebem snoubí

jak rouškou stříbrnou, jíž průhlednou lze zříti,

sníh v barvách jiskřivých jak leskne se a svítí

až v obzor daleký, kde s bílou mlhou splývá.

Čar kraje přede mnou! Hle, rybník k nebi dívá

se ledem průsvitným, jenž nad křišťál se leskne

jak plocha zrcadla, v rám země tiché, teskné

jež zasazena jest – a potok, jenž v něj ústí,

je stuhou stříbrnou, k níž keřové kol hustí

v démantů obalu se kloní, strážci spící – –

dál lávka černá se jak temný pruh a čnící

věž za ní kostela zdá v tichém zamyšlení

se modlit k nebesům, co v zlatém osvětlení,

mníš, druhé nebe hvězd že s měsícem se tají

ve oknech kostelních. Ta vlídně usmívají

se v tiché údolí, kde spících domků štíty

v jas zlata stopeny jen s nábožnými city

zří v kraj, jenž přiváben sem z černých zdá se bájí,

jichž noci kouzlem svým tak mocně dojímají...

Ó noci velebná! Zda v tobě více zříti

má oko člověka než krásu, která svítí

ti v cesty, kudy jdeš, tě provázejíc v záři?

Tys něma – a přec zdá se mi, když kol vše tiše,

že v chrámu velkém jsem, v něm oltář v nebes pýše

plá v světlech mihavých, jichž na sta se tam skvěje

a měsíc, hostie, s jich středu stříbro leje

na zem’, jež v hlubokém a zbožném zadumání

před zjevem posvátným líc zasmušilou sklání...