ZIMNÍ NOTTURNO.

Ach, bílá země jako ladná, snivá žena

tu spočívá tak tiše, klidně rozložena

se sněžným rouchem na ňadrech.

Hvězd plno – až zář jejich zlatou přízí splývá...

a měsíc milenec se toužným okem dívá

jak ostýchavý hošík v prvé lásky snech.

Klid kolem... Dálný kraj tkví v mlhy lemu šedém,

mráz chladem ostře vane, všechno kryto ledem.

To ticho!... Ne, přec slyšet zvuk

pod ledem, z horské bystřiny tok klokotavý,

jenž o jaru a lásce cos ti temně praví,

jak v dívčím ňadru nedočkavý srdce tluk!