ZIMNÍ PÍSEŇ.

Šla zima, větrem jen se chvěla,

kruh z jíní měla kolem čela

a dráždil ji kde jaký květ,

neb sama v duši až tam na dno

jen měla poušť a mrazné chladno

a ticho, v němž spí mrtvý svět.

S tak bledou tváří závistivou

šla polem, mezí, lesem, nivou

a třásla se svých ramen sníh,

a po květu již není zkázky,

hle, už jen chudé sedmikrásky

tu tam se krčí na mezích.

Ó, syp jen, syp si sníh, jenž studí,

ó, zimo, do těch niv i hrudi –

já zpíval – však tě podvedem’,

tam na mezi ta sedmikráska

a v prsou mojích tichá láska

dál pokvetou i pod ledem!