ZIMNÍ POCHOD.

Již napad’ sníh a měkce přikryl zemi

i tady v alpském údolí.

V kraj smutný a mlhavý, nezvykle němý

my vyšli do vzdálené Cognoly.

Zvuk trubky jen se mživým vzduchem třásl,

v němž jitro slabě kmitalo.

Nad Bondone v červáncích měsíc už hasl,

a pomalu na Alpách svítalo.

Mha lepila se nám na naše zbraně

v mdlém světle, jak je skytal den.

I pohléd’ jsem v údolí přes příkré stráně,

tam Trident se rýsoval zasněžen.

Tu schvátila mě dávných chůzí síla,

cos odvážného v prsou mých

ta nálada ranní zas rozčeřila,

když těkal jsem očima po stráních.

I vzpomněl jsem si na zvuk našich zvonů,

jenž vrážel v ticho velebné,

i vzpomněl jsem znova zas na chvíli onu,

kdy slyšíš i větvici, když se hne.

Kdy vše má jakés vznešenosti nádech,

kdy zdají se mít prudčí hlas

ty zvonky, jež náhle tě zaskočí v zádech,

kdy všecko tě dojímá v onen čas.

Kdy pláče jaksi divným rozželením

těch zvonků zvuk, jak doznívá,

kdy zdá se ti jdoucímu s blouznivým sněním,

že duši ti bílá pláň přikrývá –

Tu duši, v níž je mrtvé ticho prázdné,

a myšlenka, jež – chodec – jde

tím tichem, v těch sněhových závějích vázne

jak opilá bělostí z toho dne!