ZIMNÍ POCIT.

Teď neklaní se vonný květ

tvým krokům, nechť ho ušlapají,

ni listů šum ni ptáků let

ti v pozdrav nevlá v mrtvém kraji.

Teď vánek měkkou dlaní svou

tě nepohladí po mdlém čele,

a smavé dálky nepozvou

tě v slastný útěk z tvého žele.

Tvým snům i tužbám píseň vln

již pochlebenství nezašeptá;

co v srdci máš, čím duch ti pln,

ten sníh, ten led se po tom neptá.

Kol mrazná běl jak moře pěn,

v něm tonou černá pásma lesů,

kraj zmizel třpytem zatopen,

a nikde hnutí, nikde hlesu.

Jest, jak by vůle přírody

sled každý shlazovat se jala

své lásky a své lahody

i štěstí, jímž tě vyhýčkala.

Jak ocel skví se přísný chlad

jí v něžném kdys a žhavém hledu;

zří tak ti v líci, jak bys klat

měl zkameněti v poušti ledu.

Jak tmavý terč těm zrakům vstříc

jsi sám, – a kol se niveč bělá...

zda ještě živě plá ti líc

a živě dumá duše vřelá?

Sám, opuštěn, zda cítíš jej

ten los, jak smrtně v žití zebe?

Klat před Medusin obličej

a vypovězen v sama sebe!

A přec, byť tvorstva ledný kruh

se tebe zříkal bez účasti,

pak srdce pro svůj žár i ruch

je teprv s pýchou samo vlastí!

Když obklopeno ledných hor

či ledných duší pustým změtem,

tím výš plá šlechetný v něm vzdor,

jenž ví, že samo svým je světem!

A ví, nechť za obzoru mez

běl mrtvé zeje v spoustě zimy,

že v nepoznaných skrytech kdes

má svého žáru pobratimy.

Když mrazem krutě ztvrdla zem,

pak srdcem vzrůstáš ku poznání,

co lásky a co vůle v něm –

a síly, jež svou lásku brání.