ZIMNÍ POHÁDKA

Venku pravá Siberie,

sníh se s větrem chumelí,

tma jak v pytli v dlouhé noci

ze soboty k neděli;

sedlák vrata uzamyká –

jen u mistra ševce bliká

světlo jako bludička

v prostřed návsi u rybníka,

kde je chatka chudičká.

U verpánku mistr sedí,

kůži klepe zběsile,

děti vlezly už za kamna,

mistrová kutí čile,

tepla, čmoudu věru dost tu,

sednice je plna hostů,

kteří kouří o závod

(pro každého mistr ročně

mnohý udělal pár bot).

Hlahol ustal; a strýc Mňouček

vypravuje pohádky,

starý voják, zvandrovalý,

do vsi přišel své zpátky

z lantu, kde se čerti žení;

daleko mu rovno není:

když on počne vyprávět,

s utajeným dechem jemu

dítě naslouchá i kmet.

Chvílí statně z fajfky bafá,

chvílí zvolna hovoří,

chvílí se na nedočkavce

mladé s hněvem oboří,

trpělivost chce vždy míti,

jeho slovo musí zníti

jak faráře v kostele:

nuže, slyšte, co vypráví

i vy, drazí přátelé!

„Žili kdys dva potentáti

ve svých říších velikých,

peněz měli jako želez,

kratochvílí všelikých,

k odvrácení každé svády

drželi si dvě armády

ozbrojené po zuby

(kromě toho poddaný lid

vedli úzce u huby).

V míru žili dlouhé časy

jak se patří sousedům,

vzájemně se někdy zvali

k hostinám a ku honům,

spolu pili drahá vína,

spolu sedali do klína

věčně svůdné Venuši,

spolu... ale povědít vše

pohádkáři nesluší!

A tu náhle z čista jasna

udeřil nesváru blesk,

v obou říších těžká chmura,

v obou říších samý stesk!

Naříkají staré matky,

dívky na sen lásky krátký:

smrt mít bude hojnou žeň; –

potentáti zapálili

kruté války pochodeň!

Při hostině vyvolali

velkou státní zápletku,

při hostině si nadali

pro mladičkou baletku,

páru z vína měli v hlavě

(baletka však prchla právě

s jedním štolbou do světa),

proto válka musí vzplanout –

za urážku odveta!

Brahmíni se pilně modlí

za zdar zbraní vládců svých,

mladí muži zanechali

volků, pluhů, žírných lích,

hlad se do příbytků vkrádá,

ale obou říší vláda

mačká nové berně zas,

ve válečném opojení

zmlká bídy skromný hlas.

Armády se k sobě šinou,

brzy bude strašná seč,

vlasti slávu přinést musí

zkrvavělý bodák, meč,

statisíce lidí padne,

statisíce lidí svadne

v nejbujnějším rozkvětě –

pro vlast a pro potentáta

čestno přinést obětě!

Slyš, již trubky signál nesou,

zní ku boji povely,

jaké však to zvuky divné

z hrdel vojska zazněly?

Proč své zbraně zahazují,

jednu píseň prozpěvují

muži obou táborů,

proč si žert ze slavných tropí

prostřílených praporů?

Zbledli vztekem důstojníci –

tak zhanobit vojska čest! –

potom spěli k potentátům

oznámiti hroznou zvěst;

zbledli také oba králi

neb se toho nenadáli –

nevěřivše očím svým

nové posly ven vyslali

je-li to vše pravdivým.

Poslové dva dny, dvě noci

šli přes doly, přes hory,

na bojišti uviděli

vláti rudé prapory,

přítel s nepřítelem jásal

o bratrství, míru hlásal,

každý slib si tady dal,

že je k boji nesmí více

hnáti král neb jenerál.

Všechny zbraně zakopali

a šli po své práci zas,

matky, milky je vítaly,

radosti šel krajem hlas,

ale králi bledli znova

a za noci beze slova

ze svých sídel zmizeli –

tak poddaní jiné krále

nikdy více neměli!“

Strýček Mňouček dohovořil,

sousedé se divili,

že to pravda nemůž‘ býti

starší z nich rozsoudili,

musí prý být potentáti,

vojsko má je poslouchati,

jinak by se sřítil svět –

ale mladí posluchači

souhlasili s Mňoučkem hned.

Ba, tak bylo od jakživa.

Novoty chce mládež mít,

ale staří starosvětsky

do své smrti chtějí žít,

a lev, v kleci sestaralý

netroufá si tu v boj kalý

s vlkem ani s medvědem,

starý otrok rád má jařmo,

spokojen-li s obědem.

Hodně pozdě po půlnoci

(mistr světlo shasnul již)

sousedé se rozcházejí

nésti těžký žití kříž,

všichni ale přemítají,

jak se as ti lidé mají,

o nichž Mňouček povídal.

Jdou... Na cestu trochu svítá,

sníh se chumelí však dál.