ZIMNÍ POHÁDKA

Od hospody s věncem z chvoje,

kterým třásl zimní van,

rozjely se saně troje

s rolničkami do tří stran.

Šenkýř čapku posmek stranou,

„S Bohem! S Bohem! Na shledanou

zase příští neděli!“

ze tří úst se neslo vzduchem,

a již nocí lehkým ruchem

saně bystře letěly.

V jedněch saních chlumský správce,

v teplém stulen kožichu,

o přátelích, o rozprávce

ještě dumal potichu;

o veselé besedě

tváře žhnoucí do mědě

svědčily i zraků víčka,

jež se zvolna klížila

a tak zlehka, zpolehýčka

na vše clonu věsila.

Ještě úsměv potutelný

zašleh správci přes tváře:

zanesen zpět do jídelny,

slyšel vtipy faráře.

„Ha – ha – ha – ha, sper do ďas!“

bouřně vpadal fořtův hlas,

„to je dobré!“ V ohni líce,

smál se, bil se do čela,

tím víc vesel, čím se více

panička mu zarděla.

Ach, ta žínka s modrým zorem

ve svém prostém účesu!

Není-li jí škoda skorem

do samoty, do lesů?

Mladá, živá, spanilá,

květem cestu postýlá –

Bože, kde ten fořt jen chytil

takového motýla!?

Šťastný fořt! Jak nyní v zimě,

jež tak nudí, prokletá,

při vánicích, psotě, rýmě

krásný máj mu rozkvétá

v myslivny tam teplé síňce,

při té švarné hospodyňce,

jež si zpívá celý den –

u mne co jen ticho prázdné,

na všem prach, a Starý blázne!

ohlasem zní s chladných stěn.

Ano, ano! – splývá to

v mysli správce tichém ve snu –

zaspal jsem svůj květ a vesnu,

a teď všecko zaváto.

První vločky ve vlas klesly,

mladost kývá v mlžných snech,

místo růží na pouť žitím

abych za vděk vzal jen kvítím,

jež teď mráz mi doma kreslí

zarosených na oknech...

Měsíc svítil velký, světlý,

a ty saně létly, létly

rovně bílou silnicí,

obrovitě velké metly,

topoly, se kolem hnaly,

a kam oko zřelo v dáli,

všude sníh jen zářící;

všude klid, jen lehké saně

dovádivých šotků hrou

rolniček nad bílé pláně

hudbu nesly veselou.

Ale náhle zašel měsíc,

krajina se pozatměla,

velká mlha, flor svůj věsíc

kolem holých stromů čela,

roztáhla se celou šíří,

a již bílé vločky drobné

jako pýř a hvězdy zdobné

poletují, tančí, víří,

řídce zprv, pak hustěji,

kolem saní, jako chvějná

motýlků když hrají hejna,

honí se a stáčejí.

Saně letí! Pojednou

clonou mlhy průhlednou

vidět nést se bílou dívku,

čtveračivou, nezbednou.

Mlhu stranou rozhrne,

smíchu tóny stříbrné

sype, jak když zvonky zvoní

ve závěji nejvíce,

a již v saně lehce skočí,

nad zdřimlým se správcem kloní

veselá ta holčice.

Správce protřel sobě oči,

udiveně zírá na ni,

myslí sobě: Vida, vida,

člověk se teď neuhlídá,

hleďme jenom na ptáčka;

zdřímneš, a již do tvých saní

zasedne ti tulačka.

„Hybaj dolů! Žádné řeči!“

prudce děl. Však v jenom větší

vypukla dívka smích,

a dvé očí divnou mocí

jako hvězdy zimních nocí

hledí naň, že rázem ztich.

Krásné dítě, na mou víru!

Nu, co na tom. Svezu ji!

Zkusí tihle lidé v šíru,

co teď světem putují!

A to děvče sličné tady,

polonahá chudinka,

zmírá jistě mdlobou, hlady,

suknička tak teninká – – –

„Nu, tak sedni!“ měkce řekl,

pohledem se na ni smekl.

Věru krásná, jako kněžna

je ta dívka bledá, něžná – – –

„Sedni blíž! Viď, je ti zima,

je to svízel s takou poutí –“

šepce, jak ho soucit jímá,

ale děvče hlavou kroutí,

směje se a usmívá,

a jak tryskem letí saně,

chytá vločky do své dlaně

ručka její zářivá.

„Že ti, děvče, zima není?

Ukaž ruku svoji hned!“

Chyt jí ruku v divném chvění,

byla chladná jako led.

„Hle, ty křehneš – ruce chladné,

pod můj kožich tu se skryj –“

řek a cítil touhu, vnadné

cítit tělo, páž i šíj:

„Ne, ne, ne!“ se děvče brání,

„je mi zcela dobře tak,

mám tak ráda větru vání,

bílých vloček živý mrak,

ledný květ.“ – Aj, děvče divné,

a přec krásné – správce vzdych.

Cítil: v prsou cos mu živne,

krev mu bila ve spáncích;

v jeho náruč, tvrdý dosud,

nepřející, zavilý,

jistě zavál lepší osud

krásky té zjev spanilý!

Jednou jen – ach, byl by bloud

pustiti ji zase z pout,

štěstí mžik ten – – – Správce v ráz

obejmout chtěl štíhlý pás,

strhnouti ji v touze k sobě,

chvěl se jako osika,

ale běda, sličné robě

brání se mu, uniká,

uklouzne mu vždycky hbitě.

„Upejpavé jsi ty dítě!“

oddýchaje, správce bručí,

tím však větší vášní plane,

toto děvče nevídané

zlíbat, sevřít do náručí.

„Odkud jsi pak, děvče?“ – „Z dáli;

ach, jak u nás krásně je!

Vše tam svítí nad křišťály,

vše jak květ když oděje,

bílý květ, tak sněžně bílý,

v údolí i na návrší,

u nás stále, víš, můj milý,

krásné hvězdy s nebe prší.

Vše se třpytí, září, leskne,

ach, tam není noci teskné,

sladčej zní tam zvonků spěž,

viď, ó, viď, že nyní se mnou,

milý můj, tou nocí temnou

rád k nám domů pojedeš?“

„S tebou k vám? Ó, ne, má drahá,“

s úsměvem děl správce teď,

„ale ty, ó, chvíle blaha!

se mnou, krásné dítě, jeď

v domov můj. Náš dvůr je pevný,

nezachví jím vítr hněvný,

jizba trochu staromodní,

krásný park však starý pod ní,

a teď – přijď jen za vrátka,

s posněženým každým stromem,

s tisícerým světla lomem

zjeví se ti pohádka.“

„Tedy ano!“ děvče vzdychlo.

Správce cosi v duši píchlo,

vzpomněl, ráno při snídani

jak as oči vyvalí

stará Anča, jakou paní

přivez on jí z nenadání,

bez kožíšku, bez šály...

Ale což! On z prachu zvedne

krásný květ, jej vychová,

závistí jak asi zbledne

sličná paní fořtova! –

myslil sobě správce z Chlumu,

a tu s čela lehkou dumu

jeden dlouhý pohled svál

z očí dívky, jež tak snivá

radostí se pousmívá.

Saně létly křepce dál.

Aj, tu dvorec. V zimním svitu

kývá bělí svojich štítů

nad lipovou alejí;

koně frkli, prudčím během

umrzlým jen letí sněhem –

saně ve dvůr vjíždějí.

Dřív, než moh jí podat ruce,

vyskočila dívka prudce,

lehce tak, a správce jarý,

„Diblíku!“ děl, zahroze,

„však teď rychle v byt můj starý,

prokřehli jsme na voze!“

„V byt tvůj?“ tiše dívka praví

se smutným tak sklonem hlavy –

„slíbil’s, park že zjeví se mně,

pohádka to, děl jsi jemně,

pojď, ó, pojď, mne uveď tam,

nenech stát mě tady v bolu,

prožijeme tu báji spolu,

pojďme bloudit tam a jásat,

s větví bílé krajky střásat,

sbírat bílý drahokam!“

„Ó, ty blouzníš!“ správce vzkřik,

v náruč chytil děvče v mžik;

byla lehká jako pýří,

ale chladná jako led,

ke schodům s ní správce míří,

v komnatu svou vzhůru vlét.

„Nebohé mé dítě,“ šepce,

„na pohovku sedni hebce,

jaký div, že nemocna jsi,

však to rozum, s šatem tím

lehkým toho do počasí – – –

nu, mlč, mlč, teď zatopím,

zahřejem se hezky oba,

staromodní moje koba

bude záhy jako ráj,

z blýskavého samovaru

ucítíš hned teplou páru,

uvaříme sobě čaj.“

A již kolem vlažných kamen

obratně se správce kmitá,

v mžiku z polen tryská plamen,

šlehá záře růžovitá,

praskající voní dřevo,

a na malém stolku v levo –

z rokoka má pěkný tvar –

plamínky již modré hrají,

naplněný ku pokraji

bublat nutí samovar.

A tu správce v chvíli jedné

po dívce se poohlédne –

Bože, Bože! což mu tady

umře krásné děvče snad?

Co se teplo v jizbu leje,

stále víc se chví a chvěje,

teď jakby ta ruka bílá

zoufalstvím se zalomila!

Správce neví sobě rady –

topit víc? či léky dát?

Umře-li – mu letí skrání –

jaké bude oplétání

s úřady – ó, pěkná lekce

z toho všeho! A zas měkce:

„Dítě moje!“ – ruce spíná,

s horkým šálkem čaje letí.

„Zde, zde pij! Toť medicina!

Zimnici tvou vyžene ti.“

Ale děvče – pro nebesa!

bledne, bledne, ve závrati

na pohovce měkké klesá,

jako stín vždy víc se tratí...

„Pane Bože!“ chvějným rtem

správce vzkřikl, „oslepl jsem,

vidím tě vždy míň a méně,

jsi tu ještě při té stěně?

Dítě moje, kde jsi? Kde’s?“

Hmatal, chtěl ji strhnout k sobě –

nikde nic – „Ó, dítě!“ v mdlobě

ještě jednou šept a kles – – –

Na pohovce procit z rána,

oči se mu těžce lepí –

postel rovná, odestlána,

na podlaze šálku střepy,

s pohovky pak, jež tak měkká,

jakby kupa sněhu jen

roztála tam, kaluž stéká

velká, dlouhá! Byl to sen?

Správce churav jektal zuby.

„Člověk věru sotva tuší,

jaké čáry lidskou duši

mohou přivést do záhuby!

Podiví se farář as,

až mu povím...“ Šedý vlas

pohladil však farář vlídný,

slyše příběh za dva týdny,

potutelný úsměv škub

rty mu: „Inu, čertí chlup

je v tom kýs, a satanáš

lákal vás to v pěkné scestí;

vidět však, že správce náš

s ženštinami nemá štěstí.

K těm, kde láskou měl jen plát,

jako led byl, mrazný chlad,

tu, již led ten jeho vábil,

teplem si a žárem zabil.“