Zimní pohádka.

K nám z jihu přišel divný host

na sever chladný, mrazivý,

ret jeho sterou písní zněl,

zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,

žil u nás tich a spokojen,

však v podjeseni zaplakal

a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,

pad’ v srdce hosta divný žel,

zamyšlen stával u okna,

až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu

jak sněhy, které spadnuly,

a oči, druhdy jeden lesk,

hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,

uvadlé růže na skráni,

a zíral, plání sněhovou

jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak

tím sněžným polem natěká!

jak líto mi ho u srdce,

oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen

se sklonil jeho do duše,

to zdálo se mu o jaru,

a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to

jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,

že kalné oči zaleskly

se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se

postava plna božských krás

a fialkami propletá

ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!

tam roztál sníh a zmizel led,

a země stála v kráse své,

nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv

a sedmikrásky po pláni –

cizinec mrtev – v duši klid

a na rtu blahé usmání...