ZIMNÍ PROCHÁZKA.

Dnes šly jsme spolu prvním svitem ranním;

můj známý kraj mně znova těšil hled,

co vítr šeptal jeho pustým pláním,

a zrůžovělý východ nad ním bled’.

Tys vykládala pohádku mně žhavou,

krev tvého srdce dosud vřela v ní...

Mha bělostná se vlekla nad Moravou,

vran krákor ryl ji, drzý, brutální.

Den rostl těžce, v rozvlněné nivy

se žlutý svit jen úzkostlivě krad...

A náhle zhořk’ tvůj úsměv zádumčivý

a horká řeč tvá měla tichý spád.

O ženské pýše v posled mluvila jsi,

než příval slov tvých těžkým vzdechem ztich...

O ženské pýše... První bílé vlasy

soucitně pudroval ti první sníh.