Zimní procházky. (II.)

Ten měsíc druhdy přes zvlněné klasy

a přes šumící stromy k nám se díval,

dnes, přítel starý, skrze mlhu kýval,

skryt jako oko v její stinné řasy.

Pak zvítězil a pln magické krásy

nám v cestu vjel, kde její svah se stmíval,

a starou píseň lásky s námi zpíval:

„že já jsem věčně tvůj, ty věčně má jsi!“

Pod námi město plné kouře, dýmu,

továrny v kladiv ruchu, v huku strojů,

nad námi tiché, jasné zimní nebe!

My k blahu povzneseni nejvyššímu,

jak stíny lehcí na konci všech bojů:

Vždyť pro vždy ty mne máš, jak já mám tebe!