ZIMNÍ PROJÍŽĎKA.

Jedeme a jedem’,

čtvero sedí nás,

cestou v sněhu šedém,

jak ji zdupal mráz.

Město mizí hledu,

kupa bílých střech,

a dál, k předu, k předu

letí saní běh.

Už jen bílé pláně,

pláně zas a zas,

krvavého na ně

padá slunce jas.

Ticho všude. Plaše

umlkáme též,

zní jen zvonky naše,

jasnozvuká spěž.

Okousané zvěří

stromky chrání mez,

a už kolem šeří

na levo se les.

Pozvedly se vrány,

a dál stojí něm,

sosny posypány

jako popelem.

A zas pláně holé,

a ten sníh tak čist,

jak by luka, pole

byla prázdný list.

Však co letí saňky,

do těch bílých stran

jen jak černé kaňky

padá hejno vran.

A já na tom sstydlém

sněhu zřel bych rád

ostrým zlatým rydlem

jarní slunce psát.

Psáti záře kovem

báseň vřelých vět,

jejímž každým slovem

klas je nebo květ!