Zimní projížďka.

Vítám tě zas v stříbrném tom šatě,

jehož ledy shřívaly mou hruď,

když jsem žil své mladé žití zlaté,

kraji rodný – pozdraven mi buď!

Zase září obruba ta skvoucí

kolem břehů mého rybníka!

Ovšem neslyším tam tužně tlouci

z čarných nocí letních slavíka,

za to zní mi pod ledovou tísní

mrazu praskot potrhanou písní...

Přede mnou, hle, hladina se třpytí,

nová země z ledu jen a sněhu,

mocnější přec cítím žilobití:

v chorém srdci jarní slasť a něhu,

v hlavě jasno jako v bujné ráno,

myšlenkám jak v loži poustláno!

Nohy své teď obrnil jsem strojem,

a už letím trpělivou plání,

hnán své duše bujným nepokojem,

podél křovisk, kde jsem unaven

u podvečer v každý býval den

se sny svými, mladistvou tou chasou,

jež mne posud v duši doprovází

se vším žárem i se všemi mrazy.

Byl jsem šťasten po té ledné pouti!

Taktem klidu, jenž mé nohy řídí,

kolébám se vrbových kol proutí,

v mysli maje podivný svět lidí,

prsa dýší hrdě vzhůru vzpiata

a má duše božským kouzlem jata.

Ticho kolem, jenom pod nohama

vrže ledu zrytá hladina,

se mnou jen tu duše moje sama

k zpovědi se tlačí jediná.

Mládí čas nás baví do sytosti:

hraček bujná pleše kratochvíl,

panák s bubnem v milé společnosti,

míč je dnů všech vytoužený cíl,

v létě v rybníce tom houpačka,

v zimě hladká po něm klouzačka.

A pak přišla kniha! První obrázek,

první písmě, první myšleníčko!

A vše prchá zase za kratičko

a s ním dětský nenávratný věk...

Rychlým letem unikám a chvátám

ku rozlehlým podle břehu chatám,

právě zdá se mi, že rozežžali

v jednom okně kaháneček malý.

Svěť mi, svěť, ty světlo z chudé chýže,

snad že posvítíš mi rádo do šera,

jež se mysli mojí staví blíže

v temný kout zimního večera.

Již se nořím v kouzlo: dívka bílá,

z níž jen matná vzpomínka mi zbyla,

druhů tíseň, nadšená a měkká,

drahé vlasti sláva nedaleká –

vlastní štěstí daleko, neznámo,

přijíť-li má, přijde taky samo...

Oči září, je mi jako vítězi,

a byť ruka řinčela mi řetězy...

Plachých vran tu chumáč vyletěl,

kachen divokých a slípek trochu –

uleknu se, ohlížím se – žel,

ku návratu obrať, milý hochu!

Obracím se kolem rybaříka,

jehož domek chví se mrazem bílý,

a již noha čiperně se smýká

směrem tím, kde kyne domov milý.

V tisícerém ohlašuje lesku

rodné město unylým se očím,

měsíc kráčí volně po nebesku,

všecko kvete, kamo zrak jen stočím.

Kostelní věž skryta jako v páře,

dřímá klášter s mnichy u oltáře,

a hrad zírá temně do noci,

od smrti že není pomoci;

jenom ze dvou okéneček z dáli

rozlévá se do mlžiny svit –

tam mé nohy prosté pospíchaly,

tam má spása, pokoj můj a klid.

Pod nohou teď vrže po ulici

mrznoucí sníh květem bělolící,

již se blížím, klika cvakla čile

a už v jizbě nalezám se milé.

Kamna hřejí, dřívím rozteplená,

synek běží vesele mi vstříc,

zmrzlou bradu hladí moje žena

a já oba líbám v sladkou líc!