ZIMNÍ RÁNO NAD PRAHOU.

Šedivé mlhy lehly na Prahu

a Praha spala, spala.

Kéž by chtěla ze tmy té vyšlehnout

aspoň jiskřička malá.

Spí Praha, spí Čechy – – – tak tvrdě spí.

Vysoko na hradě stojím,

trochu jsem smuten, trochu jsem opilý,

pohlédnout dolů se bojím.

Tolik je špíny tu, můj milý božíčku,

kdo tu má čisté ruce?

V pamflety špinavé tady se promění

volání revoluce.

V té naší vlasti zvolna se práchniví,

život je proklatě líný.

Je tady příliš málo touhy

a mnoho discipliny.

Je mnoho sentimentality

a mnoho poslušnosti,

zbožnosti mnoho, panovačnosti

i brutality dosti.

Chtělo by se ti do hloubky zavolat

nějaká bouřící slova,

pochodně vzpoury jásavé metati

do tmy znova a znova.

Chtělo by se ti kletbu vyřknouti

s theatrálním gestem

nad městem spícím, v mlhách zhaleným,

nad tímto mrtvým městem.

Tak tady teče řeka ta pomalu

melancholických do lesů.

Tak tady ospale žije to město

beze vzruchu a otřesu.

A když už někdy ta líná krev

se vznítí v prudším zážehu,

přikvačí poslušní sluhové páně,

svedou ji klidných do břehů.

Špatně se dýše v této tmě.

Uléhá na oči, na prsa.

Nějací rybáři v kalu loví

a člověk ve tmě zakrsá.

Taková těžká a šedivá mlha.

Brzy už Prahu zaleje.

Ale já cítím ve své hrudi

praskat plamínek naděje:

Že konečně tyto mrtvé stěny

život jinaký prolomí

a v srdci znenáhla se vzbudí

mrtvé sebevědomí.

Že k stisku se najdou přátelské ruce

do dálky kolem do kola,

že rudý prapor smavé ANARCHIE

vítězně do tmy zavolá.

Že přece jednou se pozvedne ruka,

jež se tak prudce zatíná.

Spi, Praho, tiše. Obzor se zbarví.

Přijde i tvoje hodina.