Zimní reflexe.

Tak rád bych zapomněl, v hodinách ranných,

když město v mhu se halí a dým,

vír na chodnících zasypaných

umrzlým sněhem lednovým!

Rád z jizby bych unik’, praskající

krb hořet nechal a vítr chvět

zapadlou sněhem okenicí

a celý ten úzký zapomnít svět!

Rád za sebou město bych nechal vříti

i společnosť s čapkou šaškovou,

i v drobných snahách mělké to žití,

i s plesů závratí i s bídou svou.

Co mají klidu teď hory a pláně,

pod sněhem lesy a dýmavý bor!

Chtěl bych kus velkosti na sprahlé skráně

a nesměrnosti těch modravých hor,

kus obrovské té nehybnosti

a velkost mizících linií,

chtěl chytit bych veršem drsným dosti,

co pravdou a krásou opíjí,

ve vážné hudbě mohutných vzletů

víc myslit, cítit, člověkem být,

ne básnílkovat v nízkém letu

a filigransky žít a mřít.