ZIMNÍ ROMANCE.

Sněžnou plání saně letí

s rolničkami v metelici.

O své dávné lásce snící

– on i ona – jako děti

svěží růže mají v líci.

Slunce plá ve vloček změti.

Končina to z jejich mládí,

po letech kam zabloudili!

Mnohý ač je vlas už bílý,

vzpomínky zas k lásce svádí.

Vítr chechtá se a kvílí,

koně o závod s ním pádí!

Víska jako Betlem v dáli,

s hradní troskou, se zvonicí.

Co vše chtěl by jí tu říci!

Jak jí ohněm zraky vzplály,

o polibcích prvních snící!

Do pokrývek hloub’ se halí.

Mlčí lada, skalin tesy,

rolničky jen křepce hrají,

koňům hřívy větrem vlají,

vraní skřeky slábnou kdesi.

Jak by blížili se k ráji,

modřínové pějí lesy...

Saně letí horskou plání,

k doubravě se slunce chýlí.

On i ona – s milou milý,

rty své sklání k její skráni.

V červáncích se rdí kraj bílý

v sněžných vloček mihotání...