Zimní slunečko.

To slunečko, zahalené

v zimní chmury,

málo tepla, světla dává

zemi s hůry.

Babky mrznou ve kožiše

na silnici –

a já při vychladlých kamnech

ve světnici.

Škoda věčná, že vždy obrem

jsem jen v snění –

snes’ bych zlaté slunko s nebe

v okamžení,

složil bych je s beder svojich

někde v kopci,

aby teple svítívalo

celé obci.

Jaká by to pěkná byla

podívaná,

až by k slunci hrnuly se

babky zrána,

na něm nohy, ruce zkřehlé

ohřívaly,

kaši na slunečku zlatém

vařívaly.

Večer přisedly by k němu

s kolovrátky,

dědouškové s dýmčičkami,

s dětmi matky,

zimní čas by letmo míjel

při sluníčku,

doma bychom ušetřili

dříví, svíčku.

Což by slunečko to zimní

každý chválil,

třeba si i kožich na něm

trochu spálil.

Na nebi v těch chmurách po něm

málo bývá,

zemi světlem ani ohněm

nepřispívá.