ZIMNÍ VEČER V ELBASANU

Modrý večer shoustl

trochou vlažné mlhy,

jako kdyby zemi

unikalo mléko

z hrudi mateří:

zakřiknuté hvězdy

nesměle se chvějí,

jako křehké květy,

jimž se ani z rána

rozpuk nezdaří.

Od ohniště, v něž jsem

zle i chtivě civěl,

v žáru opékaje

jako pečeni psí

touhu, bolest, zášť,

bezděčně jsem vyšel,

pozměňuje místo,

před vrata jsem vyšel

zimomřivě skrčen

v šedomodrý plášť.

Před vrata jsem vyšel,

zapadaje tiše

do řídkého moku,

jenž se za mnou zavřel

jako klidný sen;

prostoupil mne zcela,

zježenou srst nitra

rovnaje mi dlaní

jako vata hebkou:

byl jsem přemožen.

Městem přetajemným

na jezerním dně kdes

pomalu se sunu

jako brouk, jenž slídí –

jako temný květ

stanu, hlavu zdvihnu

k dírkám báně mléčné,

jimiž pronik’ by rád

k velikému světlu

štíhlý minaret.