ZIMNÍ VEČER.

Jak němě hledí v pláň ten v mlhách domek bílý.

Tré osob v mlčení a dumách soumraku

zří z jizby v kotouč mlh, jež níž a níž se chýlí

a z nich si spřádají hru teskných přízraků:

Až tam, kde nejhustší je mlh těch příval stmělý,

máť zrak svůj upírá. Zří hrob, kde leží muž –

rov skleslý. Na něm kříž – syn boží strouchnivělý

na hřebu jediném se sotva drží už.

Jak spravit starý kříž? Žluč vzkypěla by v nebi,

v sníh kdyby Kristus pad. – A sníh vždy bližší je. –

Radš za groš poslední se zítra koupí hřeby

a mladší dceruška zas Krista přibije!

A dcerka – v modlitbách. To dítě plavovlasé

zří v zamlženou výš vlhkýma očima,

tam vidí anděly, máť boží v zlatém jase,

i otce starého, jenž vous tak bílý má –

však ze všech nejraděj tam jeho syna zřela,

hrdinu štíhlého a ničitele vin –

jak často vídává v snech bělost jeho těla,

zrak jasný, jenž jí zří až duše do hlubin,

jak ve snech vábívá ji pohled jeho vroucí,

řeč jeho líbezná a přec tak zoufalá,

jak počne srdéčko jí v ňadrech prudce tlouci,

že by jej objala, tvář jeho zlíbala!

O, jak vždy mívala božího syna ráda –

on tak se dobrým zdá, jak její otec byl –

však starý otec Bůh – na čele vrásek řada –

posupně mžourá v svět! Kdo tak jej rozezlil? –

Dceř starší, bruneta – let šestnáct právě čítá –

má rozpuštěný vlas, jenž k bokům splývá jí,

o městě velkém sní, kde světel tisíc kmitá,

a z ňader teskný vzdech jí vzlétne potají.

Zří dámy nádherné, jdou elastickým krokem

v hedvábných šatech svých. A pak zas alej zří

a lávku, studenta, jenž sveď ji přede rokem –

že tenkrát rád ji měl? Ne, teď již nevěří!

Ta slova, jež jí řek, dnes v románu tom četla,

nad kterým slzami už zrudnul její zrak –

ó, jistě čtením tím se mu kdys hlava spletla –

jak rek ten v románu – on sved’ ji právě tak!...

A vzdorně vypjala svá mladá ňadra bílá

a jakás bujná zář se počne v očích chvět,

jak temná hloubka jich by náhle zrcadlila

ty mince blýskavé, za něž svůj prodá květ.

Teď vstala. Věty dvě jí ve sluch hlaholily

z modlitby sestřiny. – Smích pustý škub jí rtem –

a malá? Objala v snech Krista ze vší síly –

však děs! Ten bílý vous! Ten zrak, jenž zírá v zem!