ZIMNÍ VEČER

Svítilny hoří třesavě,

mráz zkřehlé údy jímá.

V ponuré noční záplavě

mlčící město dřímá.

Truchlivě hvízdá v ulicích

píseň zimního větru,

na zmrzlé zemi leží sníh

zvýší celého metru.

V takové době dobře je

u teplých sedět kamen.

Snad aspoň trochu zahřeje

v nich praskající plamen.

Z minula staré dopisy

přikládám do plamene.

Co všecko v také chvíli si

člověk zas připomene!

Druh z dávné doby píše tady

o dumách svých a nadšení,

že zasvětit chce život mladý

ideálnímu snažení,

o touze po svobodě ryzí,

jíž dobudem! „Vždyť mládeži

budoucnost všecka náleží!“

Jak je mi dnes to všecko cizí!

Mládeži, s Bohem. Do horoucích kamen

list za listem tak spěje.

Vesele praská papírový plamen,

však nezahřeje.

Zde dopis od mé první lásky!

Stále prý na mne vzpomíná,

na naše řeči, na procházky.

Toť radost její jediná.

Že do „Bludníka“ chodí ráda

tam, kde je naše lavička,

pohádku máje tam prý spřádá

si její snivá hlavička.

Že věčnou bude láska její,

že jenom smrt nás rozdvojí!

– Jak divně dnes ta slova znějí.

Už odpočívej v pokoji,

ty mrtvá lásko! Do horoucích kamen

zažloutlý lístek spěje.

Vesele praská papírový plamen,

však nezahřeje.

Hle, matčin švabach v tomto listě.

Proč prý tak dlouho nepíši?

Pět neděl prý už tomu jistě,

co o mně pranic neslyší.

„Jsou v Praze prý zas demonstrace,

ty ale drž se stranou všeho.

K zástupům moh’ bys přimíchat se

a zaplésti se do něčeho.

Bydlíš-li v jiné ulici,

tedy nám adresu svou pošli. –

Post skriptum: Ti dva králíci,

cos v létě přines’, oba pošli.“

Králíci, s bohem! Do horoucích kamen

list za listem tak spěje.

Vesele praská papírový plamen,

však nezahřeje.

Truchlivě hvízdá v ulicích

píseň zimního větru.

Na zmrzlé zemi leží sníh

zvýší celého metru.

Tak výsměšně a divoce

kol oken vítr letí.

Strom, jenž moh’ nésti ovoce,

své holé sklání sněti.

Přísahy, naděje, pocely,

jak to vše bývalo krásné!

V šedivém chladnoucím popeli

poslední jiskřička hasne.