Zimní večery.

Sníh drobný schvívá se na začernalé domy,

vzduch ostrý do tváří jak růží nadýchá,

park zpustl znenáhla a opadaly stromy,

a únor ke konci již valem pospíchá,

po kluzkých chodnících jak večer padá k zemi,

se světla mihají a lidí shon a vír,

zní rachot povozů bílými ulicemi

a všecky postavy pokrývá sněžný pýr. –

Salony plny jsou, by rozhovor se předl,

by slečna Ninetta svůj rozvinula hlas,

zapadlý umělec by ku klavíru sedl,

by krásek mladičkých okouzlil zlatý vlas;

by mladý debutant se zabil premierou

a v sněmech poslanec zas kývat mohl dál,

umělec na ledě by odnes slávu sterou,

snad proto zima je a krutých mrazů pal.

Ve vlažných pokojích při hovoru a čaji,

při lampě domácí a všedních starostech

teď celé rodiny as denně usedají,

a z oken heboučký svou vůni dýchá mech,

stín drátů ve dlaních se dívkám zrychla míhá,

co z druhé komnaty tón klavíru sem vpad’,

kde s pravou únavou tón líné tóny stíhá,

neb mladý studentík se cvičí škály hrát!

Však i to omrzí a dívkám smutno bývá,

vždyť tolik zábav je a tolik koncertů,

tu na Žofíně ples, tam nový tenor zpívá,

však otcům praktickým nebývá do žertu,

tu zase Čajkovskij, – zas třeba nových šatů

a nových šátečků, jak chce to moda mít,

a otce přemluvit je třeba v lstivém chvatu

a krisí obchodních dbát málo a přec jít.

Neb družné večery se na kluzištích míhat,

při světlech zářících kde hraje kapela,

svůj román zapřádat a štěstí svoje stíhat,

až noc se ze všech stran nad městem zatměla,

pak domů s úsměvem po boku muže jíti,

jenž pro vše měl by sluch, pro smích i neštěstí,

pro kočku rezavou, jež umí z mísky píti,

pro tetu nemocnou, jež dům má v předměstí.

Ó zimo zdlouhavá, když zuří večer kletý,

s přítelem lyrikem v kouř kavárny jdu rád,

jenž čítá journaly a překrucuje věty,

na hloupé básníky naříká tisíckrát,

chce nový, zdravý tón by z každé řádky čišel,

a všecky přátele chce zvěšet na stromy,

chce román napsati, jenž vstříc by slávě vyšel,

ba celé století svou váhou ohromí.

Ó dlouhá odpůldne! Ba pouštím knihu z ruky,

zřím v šeré chodníky a slýchám vozů ruch,

křik zmrzlých hadrářů a kolovrátků zvuky,

šum sterých kročejů, jenž z ulic hučí v sluch!

V sousedství hodiny než šestou budou bíti,

než lůžko odstele stařena šedivá

s tím krokem šoupavým, jenž ve mně starost nítí,

mně nudně k zoufání den celý uplývá.

Jak budu zase rád až přijdou prví ptáci,

až březen uplyne, až budu sám a sám

alejí kráčeti, jež do lesů se ztrácí,

svým oddán hloupostem a bludným myšlénkám,

až v kouři doutníku plán spředu lásky nové,

neb hezká brunetta mne může okouzlit,

jež rozmar měla by a zoubky perleťové

a vlas jak černá noc a vřelý, prostý cit!