Zimní večery.

Kol nás tak bílo – a všude mrtvé ticho,

hluk profanního dne jakoby uspán v sněhu hlati mdlé,

v níž hýří jen brunatný měsíc v mystické lázni

a mdlý svit plynu rozteklý z kalných luceren.

A co zatím mráz rozsévá chladné, strnulé květy,

z těl našich ssálá žár rozbouřené krve,

napjaté nervy naše chvějí se divokou touhou v extasi němé – –

Kol šíje ovlhlé, rozechvělé ruce

se k objetí vášnivému zmateně pnou,

až prochvěje v nás teplo našich boků

v tom sladkém splynutí těla k tělu...