ZIMNÍ VYJÍŽĎKA.

Na šedém oři vzpomínek ven jedu – jedu do lesů:

pláň zasněženou brázdím tu já rytíř hořem znavený,

v srdci bolesti hrot.

Pláň bílá k lesu táhne se tak smutná – černí havrani,

již poplašeni ořem mým svá křídla tuhá rozepli,

vzduchem veslují v dál.

A k lesu zvolna dojíždím... V své tmavé brány přijal mne,

krok oře smutný dusí mech a větve na nás střásají

bílý, studený květ.

Až k aleji teď dojel jsem. Vy jste mi o ní řekla kdys,

že chodíváte denně tu. Kůň stanul uzdy trhnutím

mezi jedlemi skryt.

Tak čekám... Ticho kolem je; jen vrány skřek se ozve kdes,

či zajíc náhle zavřeští – – – a zase ticho mrtvé kol – –

s větví sype se sníh.

Vy smutná jdete alejí – své oči v kolej upřeny,

již vyryl vůz tu dřevařů dnes ráno – čerstvá stopa jich

v bílou táhne se dál.

Jít s Vámi? K Vám se připojit? Je pozdě již – vše skončeno.

Cos poutá nohu, staví krok. Můj kůň jak přibit stojí tich –

síly nemám už víc.

A tak mne zvolna míjíte alejí lesní do kopce,

mé oko brzy ztratí Vás, kde cesta Vaše s obzorem

splývá v jedinou šeď.

Má cesta tady nevede – je konec všemu dávno již –

Co zbývá tedy? – – Pomalu já rytíř bolem znavený

oře obracím zpět.