ZIMNÍ ZVONY

Zvony hučí z bílých věží,

na stromy sed šedý mráz.

V polibky nám s větví sněží,

líbej, směj se, líbej zas.

V tobě země mladé chvění,

ve mně mrtvé doby prach:

proto snad z mých políbení

máš tak divný dívčí strach?

Neboj se, jsem v moře hozen,

ku břehům se zachraňuji.

Stojím již a znovuzrozen

starý okov odhazuji.

Zemí duní velké vření,

teplý vítr hučí s plání,

v krvi horké rozpěnění,

nová síla v chabé dlani.

Tvoje ústa v má se vpila

a tvé oči září v tmu.

V útlém těle tvém je síla,

v smíchu tisíc jitřních dnů.

Zvony hučí z ruských věží,

na stromy sed šedý mráz.

Tím, kým byl jsem, budu stěží.

Jen mě líbej, zas a zas.