ZIMNÍ.

Jdu krajem sám – kol všade sníh,

panensky nedotknutý –

A každý strom a každý keř

svítí, jak ze stříbra zkutý.

A kde jaké venkovské chaloupky

nízkou se hrbit zřím stříšku,

všecka je do sněhu zavita,

tak jako do kožíšku.

A kde jaká vížka, hle, čepici

má sněžnou až po samé uši,

a každá jak stála by na špičkách,

bych viděl, jak jí to sluší.

Ba, sluší vám to všechněm dnes,

panenky vyvětralé!

Slyš, věžičky spustily: bim – bam – bim –

A já kráčím po sněhu dále...

Hle, saně teď cestou mně dojely

a rolnička stříbrně cinká –

A zní to tak teskně – jak z dávných dnů

jímavá upomínka...

Já v saně jsem pohléd' – hle, dívčí tam tvář,

tak vábná a zardělá jemně,

a v očích tak něžný, vlídný svit –

má mladost jak zřela by ke mně.

Můj Bože, jaké ta dívenka

má v líčku známé jen tahy!

Tak milý úsměv a líbezný hled

míval kdos dávno mi drahý!

A v minulost nese mě vzpomínka

perutí povětrnou – –

Sál světel je pln a dívčiny

s hochy se do kola hrnou.

A starým valčíkem šumí vzduch,

a smyčec hned nahoře – dole –

Já, jinoch s kšticí básnickou,

děvčátko tisknu si v kole.

Děvčátko svěží jako květ

vinu si ku čamaře,

a šůsky divoce rozháním,

a křepčím šumně a jaře...

A vznáším se sálem jako pták,

ba, okřídlen připadám si,

a v duchu se svou dívenkou

až k hvězdám letíme kamsi...

To dávno! Zas vracím se v skutečnost.

Slyš, rolnička v dálce kdes cinká!

A zní to tak teskně, – jak z dávných dnů

jímavá upomínka...

Kraj všecek jako zaklet je

v hluboké snění a němé – –

Dál kráčím – za mnou ve sněhu

táhnou se šlépěje mé...

Ba, jiný poutník v tento kraj

po mně snad zabloudí-li,

mé stopy mlčky ho povedou

a lehčej' dojde k cíli.

A s útěchou tou kráčím dál,

kraj valem se v soumraku šeří.

Hleď, teď se začal sypat sníh

jak bílé, hebounké peří –

A padá tak tiše, neslyšně

na kraje hrobově němé –

Já ohléd' se zpátky – kol všade jen sníh –

Zapadly šlépěje mé...