Zimní.

Když vločky sněhu rozmařile

se třpytí leskem na větvích,

tu vzpomínám si v jizbě svojí

na letní jízdy – na tvůj smích.

A slyším dosud, jak mi zvoní

ten trilek úst tvých růžných vstříc,

když vroucí láskou k tobě zpitý

jsem s kolem zajel do slepic.

A vzpomínám těch drahých chvílí,

na illusí svých vzdušný hrad, –

tvou ručku jak jsem líbal bílou

a šeptal ti, jak mám tě rád.

Jak v parku jsme se procházeli,

se v lásce k sobě tulíce,

a čekali, až objeví se

bělounký zásvit měsíce....

Dnes jinak tomu! – Ty se strýčkem

– jenž bohat byl, jak pověsť dí –

se mazlíváš co jeho žena...

(Však bez lásky, to pán Bůh ví.)

Já nemám víc, než kolo svoje,

jen to v mé strasti zbylo mi,

a trápí-li bol duši moji,

tu jízdou zlo to rozlomí. –

A přec když nadejdou ty chvíle,

kdy sníh se třpytí na větvích,

tu vzpomínám si v jizbě svojí

na prchlou dobu – na tvůj smích...

Přilítlo jaro z daleka

a všude plno touhy,

i bicykl se objevil –

vždyť v zimě spal sen dlouhý.

A na něm vyjel cyklista,

svou pyšnou hlavu nese –

leč do vršku to špatně jde,

a noha se mu třese.

Však statně šlape přece dál

a nedbá nohou bolu,

vždyť ony zas se rozšlapou –

a s vrchu to jde dolů!

Ten začátečník, Bože můj,

radostí mívá stěží,

neb jak na kolo vyleze,

hned zase dole leží.

A tak za tisíc bolestí

si jízdy metr koupí

a přec ty všecky nesnáze

pro bicykl podstoupí.

A když je pevným v sedle již

a silnicí se žene,

tu celý blažen, s radostí

na všecko zapomene.

Divoucí div to, Bože můj,

co k bicyklu nás víže,

ať máme kilo padesát

či metrický cent tíže.

Ať mladý, starý, jedno vše,

jak k bicyklu jen čichne,

nic z obtíží si nedělá,

ať třeba stokrát vzdychne.

A když se sedět naučí

a vyjede pak sobě,

tu bicykl by láskou sněd,

tož: rouru, kola obě:

Ba dal by za to nevím co,

když s čela pot se roní,

by milka jeho viděla,

jak zde se trápí pro ni.

Umlklo stromů šumění,

jen lístek šepce tiše:

že polámal se cyklista,

spad’s kola svého výše.

On s vrchu tuze prudce jel

a není mu teď volno,

že příliš přišláp’, lituje,

a kol žeber mu bolno.

Ba, každý špás se nezdaří,

a mnohý cíle mine:

má světlé stránky bicykl,

leč má i mnohé stinné.

Když Bůh byl nejvíc rozkochán,

tu bicykl nám stvořil,

a řek’: jdi nyní na ten svět,

by lid se tobě kořil.

Ať má též ubohý ten lid

v jízdě zábavy trošky,

když v neděli na výlety

jsou vždycky drahé drožky.

A zavolal pak cheruba

a děl mu v blaha klidu:

Dojel on s tímhle strojiskem

k dobrému mému lidu.

Jen dořek’ – Hup na bicykl

se cherub hbitě vznesl,

však sotva dosed, ve mžiku

s něj na obláček sklesl.

A Bůh se při tom rozesmál

až slza slzu stihá,

když viděl, jak se cherubek

pohmožděn plačky zdvihá.

No, neplakal, můj poslíčku,

děl, co je z boule jedné? –

tam v světě budou jich mít víc,

kdo na ten strojek sedne.

A proto každý cyklista,

když jezditi se učí,

své tělo tu hned na kole,

tu na zemi zas mučí.

Můj hochu pojď, ať jedeme,

teď není čas, věř, k „paření,“

měsíček vyšel nad lesy,

a čas náš minul k prodlení.

Já vím, že pivo dobré je, –

však Cortis dí: vždy pozor dej

a chmelný mok nech v pokoji,

však vodu povždy v úctě měj.

Ty nejsi vody přítelem,

– jak vidět z čárek na tácku, –

však cesta ještě daleká

a mnohou máme zatáčku.

Tak půjdeš? – Dobrá! Na kolo

pomohu rád a vesele,

leč v další jízdě, hochu můj,

ať pomohou ti andělé.

Co platno, že ty závody

tak lákaj’ k sobě mile,

když na „training“ mi nemožno

si urvat prázdné chvíle.

Co platno, byť ty medaile

před zraky táhly v chvatu,

když teprve, ach, u večer

na vlastní stoupnu patu.

A proto přál bych sobě jen

– a byl bych za to vděčný –

mít takhle černé ve Plzni

jen dům pravovárečný.

Pak na „training“ bych času dost

měl, bez velkého divu,

však nevím, zdali bicykl

by neustoupil – pivu.

Ty hvězdičky tam na nebi,

jež plynou nade mraky,

maj’ jistě svoje cyklisty,

závodní dráhy taky.

A měsíc, ten již zajisté

list sportovní mít musí,

v němž různá, pěkná „zaslána“

sportovní vývoj – dusí.

Ba kapelu též na cyklech,

jak Kolínská jež hude,

též album mistrů světových

maj’ jistě, jako všude.

Však jedno bych přec věděl rád,

– v mně nevře závisť slepá, –

zda mezi mistry ve albu

je i náš „Kohout Pepa“.

Hoj, raději mám bicykl

než nudné „cercle“ v městě,

při nichž vždy volné zábavě

upjatosť stojí v cestě.

Při nichž se přísně počítá

krok, slova, pohled maní;

a v koutku šepot maminek,

jenž bývá k nevystání.

Kde musí člověk pozor dát,

vše vypočítat v duši,

by unik’ zítra pomluvám,

že neví, co se sluší. –

Hoj, raději mám bicykl;

a cestu před se velkou,

raději les a dumnou stráň,

než zábavu tu mělkou.

A milejší mi dívčice

kdes u studánky v mechu,

již za napití políbím

a na vždy zmizím v spěchu.

Hoj, raději mám bicykl

než nudné cercle v městě,

a raděj’ doma přemýšlím

o své budoucí cestě.

Co ten ubohý cyklista

své tělo natýrá se:

než k závodům se připraví,

to laiku sotva zdá se.

On málo jí a nepije

mok z Plzeňského varu,

jde brzy spat a krotí chuť

tak jemném po cigaru.

A přátelům se odcizí

a dře se denně s kolem,

ať horko, zima nebo déšť,

ať vrškem nebo dolem.

A když se hodně natýral,

pak vezme cenu jiný,

a on má z toho chudinka

pro radosť – souchotiny.

Tancuje, skotačí,

písně si zpívá,

pokradmu k silnici

bystře se dívá.

Byli tu předvčírem

hošíci milí,

s koníky ze drátků, –

vodičku pili.

Vodičku studenou,

každý po sklence,

polibkem platili

hezounké Lence.

Lenka se zmlsala,

slzu má v řase,

Bože dej, by přišli

brzičko zase. –

Jsem jak ta lípa košatá,

když oděje se k svátku;

když spočinu si po jízdě

tak někde v lesním chládku.

Však je-li výlet, – horko též,

a dívčic kolem roje,

po lásce prahne srdce mé,

po pivu rety moje.

A obé dojde skojení:

ret v moku, srdce v hledu, –

však večír místo abych jel

si raděj kolo vedu. –

Tak často mně to připadá,

když vzpomínám tak sobě,

co bicyklu by říkali

tak u nás v dávné době. –

Tu čarodějem cyklista

by byl, to věřte se mnou,

a byl by ne-li upálen,

tož vržen v jizbu temnou.

A protož jsem pak vesel vždy,

že nový věk nás hostí

a nechá – když ne bicykl –

tož lidé našich kostí.

Jsem ještě jenom poupátko

na ratolesti „spurta“,

však mnohý vršek na cestách

již vezmu hezky zhurta.

Však touha má mne nese dál:

závodů dráždí vůně, –

na mistrovství, ach Bože můj,

má hrdá duše stůně.

Ty bicyklíčku, druhu můj,

přes tebe v světě není;

já prázdný čas ti věnuji,

a tys mé potěšení.

Ať mnohý vzdychá u dívky

a v roztoužení pláče, –

hoj, lepší rigol na cestě,

když kolo přes něj skáče.

A lepší cesta do vršku,

a lepší s něho dolů,

a lepší kámen na cestě,

než s milkou chodit spolu. –

Však obé jeden svízel má

a tutéž hraje roli;

ať sklame láska neb cykl:

„obé stejně bolí“. –

Na nebi na sta hvězdiček,

měsíc se s nimi bratří –

leč jízda někdy u večer

se nezdaří jak patří.

Tu člověk špatně ujíždí,

a mnohá vzejde vráska,

když bez lucerny šlape se

tak rigol, až to praská.

A člověk maně ve mysli

přemítá o svém těle,

kde asi dnešní lůžko své

si pádem as ustele.

Kde ho ráno seberou

a jak mu bude asi –

ba, jízda v noci bicyklem,

to nejsou žádné špásy.