ZIMNÍM VEČEREM

Jakoby v snění za večerní chvíle

za šera mrazného v záření hvězd

přede mnou zase spí nábřeží bílé;

ve sněhu, měsíc plá do tmavých cest,

poslouchám vlny zas pod ledem hřmíti

pod mostem, jenž se tak dunivé chvěl,

viděl jsem zamrzlé v ledu se chvíti

vory a lodi, jak měsíc tam sjel.

Slyšel jsem z hotelu hudba jak zvučí

za sklem těch velikých oken a v tiš

divoké tóny jak ve škále ručí

v akordech skákaly ve struných blíž,

v zamrzlých oknech jak stínů rej divý,

pitvorných postav a komických shluk

houpal se, kolébal, kontury, kyvy,

obrysy sklenic a zdloužených ruk...

Ale v tom do tmy kdes pod mostem dole,

tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez,

kdos jak by skočil, že zavířil v kole

rachot vln šumivý, výkřiku děs,

kostmi to projelo, šat jenom bílý

zatřás se ve vzduchu v přešedlých mhách,

konec byl, a kdož tu byli,

upjatě zírali v rozprysklý prach...

Plavčíků bluzy se zamihly v tmavu,

čepice bílé a tyčí mdlý stín.

Do ledu rány a houkání, vřavu

slyšel jsem, žlutý kdes zasvitl plyn.

O mostu zábradlí opřen se dívám,

struny však zase v ten vířivý tón,

do temna zraky své vrývám a vrývám

po žití dožitém bludný kde shon.

Bylo mi, jako je utichlé zemi,

pod ranou děla když zachví se v ráz,

otřese lesem to, půvaby všemi,

lukami v jaře kde ptáků zní hlas,

jako když v dálce kdes zaduní dělo,

předtucha tragiky posledních cest –

hrůzou mi potom se zatřáslo čelo,

klesla mi ve křeči pěst...