Zimomřivý kvítek.

Z knihy vypadl mi kvítek zimomřivý.

Vzpomínám a váhám za vzpomínkou jíti.

Rozzářený pohled vidím, láskou tklivý,

ruku, která v mé se nepřestává chvíti.

Slova slyším – větu pamatuji prostou:

„Škoda, že tak chudé květy tady rostou.“ –

Mně se nezdál chudým kvítek ze tvé dlaně,

dal jsi mi jej z lásky – nevykvetl planě.

Vzpomínám a váhám za vzpomínkou jíti.

Usmívám se trochu a trochu se divím.

Jinou nemohla ta naše láska býti,

když jsi ucházel se o mou přízeň, hochu,

na podzimní cestě kvítkem zimomřivým.