ŽITNÝ LÁN.

Od meze k mezi oblak přeletuje –

od meze k mezi zní tlumený hlas...

Je svaté ticho, vítr lehce duje,

pokorně sklání se kde který klas...

A zlatý oblak jako úsměv Páně

třese se nad nimi, k milosti zve,

jakoby k žehnání vztahuje dlaně,

aby v sled sestoupil v bratrstvo své...

Je svaté ticho v chvíli přetajemné...

Zlatý prach ulehl na žitný lán...

Každému klasu se do očí vemne,

každý jím bude požehnán...

Hospodář přijde, smekne širák s hlavy,

udělá kříž a hlavu pochýlí –

k modlitbě děkovné se cestou pozastaví,

aby šel dále po chvíli...

Když dojde, poví v rodiny své kole,

dřív než chléb bude do úst brán:

„Včera jsme měli žitem seté pole –

a dnes už máme žitný lán.“

A selka řekne: „Děti, modlete se,

aby Bůh ještě pšence požehnal...“

Ale zrak dětí k tátovi se vznese,

jak by byl venku zázrak udělal...

A bude slavno: – venku první zrání

zašumí po lánech temně,

a v senci oběd jako přijímání

změněné podstaty země...