ŽIVÉ.

Dokud jsi živa, pamatuj,

z bohatství každé chvíle píti,

leč do dna nepij pohár svůj

nad smrtí chceš-li zvítěziti.

Čas, elegií zanotit,

až zhořkne náplň tvojích vděků.

Mít nechceš bez bouře snad klid,

selanku bez vzruchu a leku?

Ať plným žárem rozkveteš

alespoň s květy posledními,

když jaru nevěříš, v němž jdeš

pokryta lístky sněhovými.

Cesty tvé, z nichž se vítr zdvih’,

se zamodrají čekankami.

Ovoce zrudne na větvích

a z větví zazpívá kdos známý.

Syn země ruku podá ti.

Dovol, ať vaše rty se spojí

v pocelu dlouhém, v závrati,

jež na věky tě znepokojí.