Živé krámy.

Žabinec, semenec a drobné věci,

nad nimi visí živé zboží v kleci.

Je z trhu hluk u nůší, krámků, krámů,

že sotva slyšíš vlastní svoje řeči – –

z těch klecí však to překřičí řeč samu,

než v trhu celém je tam poplach větší.

Ubohé ptači vzali volnosť hvozdů,

údolů, lesů teď neb v podletí

a v kleci křičí po ní hejno drozdů

a kosů i král slavík v zajetí.

Nic nezmohou. Dnes právo jejich svaté

má ptáčník v ruce, v peněz hrsti zlaté.

On na křik nedá, jím se nevyruší,

a když ho omrzí, se zvedne hned,

zvolna si zacpe jemnocitné uši,

jen přejde rychle trhem, plným nůší,

a někde litrem piva vlaží ret.

Je Mikuláše. Třeba venku sníh,

trh lidu plný, sotva člověk jde.

Jen v jednom koutě kašny na stupních

v tmě prázdno je.

Když přijdeš blíž, chudičký vidíš šat

dvou dětí, které tady dřímají,

že neodbyly z dřeva pimprlat,

tak potají.

Tak němy jsou jak zboží ze dřeva,

jež visí v rukou spících na drátech,

ty uvidíš, že zimou vylévá

se ze rtů dech.

A první chvíli – jak já – pomyslíš,

ty ubohé, co přišly na trh spat,

že třesoucí se zimou hřeje spíš

dech pimprlat.

Mor zuřil, brzy krámy vyprázdnil – –

kdo něco měl, ten to i sebe skryl.

Dvě měla děti matka, vdova již –

chtěl jedno mor – to druhé hladu tíž.

‚Ne, ne, já nedám – dětí neprodám! – ‘

a vzpomněla si – –: ‚Jak to udělám?‘

Myslí a myslí – slábla docela –

až ze slabosti sama omdlela...

Když přišla k sobě, z otevřených vrat

šli překupníci z domu – mor a hlad –

a na posteli mrtvoly dvě tam –

a prázdný, pustý, okradený krám.