Živé pochodně.

„Nuž vzhůru, heroldi, na oře v letu,

nám v čele triumfu,“ tak děl pán světů,

„v trub hlaholení zvěstujte, že k hrám

dnes vlídně Řím zve bůh a caesar sám!“ –

A jeli. V předu heroldi v trub vřesku,

pod zlatým oděním se stkvíce v lesku,

a za nimi, jak příval nesměrný,

jde průvod Iegionů nádherný.

V jich středu v purpuru a hermelínu,

na ložci z cedru, ve vějířů stínu,

kol skrání lauru věnec zlacený,

hle, vládce světů, Nero vznešený.

Půl opřen žezlem, s pola spočívaje,

své oči bez lesku mdlé zavíraje

na kůži pardalí a kůži lví

sní napřed hod a zápas krvavý.

Sní lačný na ramenou eunuchů,

jenž bosi jdou jak vlna bez ruchu,

jich kruhy zlaté volně v zápěstí

jen chvilkou hadem v trávě šelestí.

Tak táhli ulicemi a co chvílí

se hlasatelé v předu zastavili,

a hlahol polnic ustal v jeden ráz,

kdy první z heroldů svůj pozved hlas:

„Ó Říme, na kolena v zbožném strachu

své tělo prostři na zemi a v prachu

Tvůj caesar mluví k tobě a tvůj bůh,

jest slovo božské, co v tvůj hřímá sluch.“

„Dnes po způsobu vašich starých bohů

chci vmísit mezi vás svou božskou nohu,

já caesar, jejž zná nebe jako zem,

jenž vládne olympem i vesmírem.“

„V své zahrady, kde rozkoš probíhá se,

vlas rozpuštěný a v pochodní jase,

jež Nero k poctě vaší strojí sám,

vás zove krve k zápasům a k hrám!“

Vřesk polnic vpad, dál hnul se průvod stkvěly,

a – jásal Řím; ti, v prachu co se chvěli,

teď šílí plesem, zotročilý dav:

„Ó božský caesare, buď zdráv, buď zdráv!“

Juž v zahrad bránu vjeli; ty se tměly,

neb noci třásně na štíty hor sjely

na věže chrámů, domů, průčelí. –

Lid hnal se v sady v ryčném veselí.

A rázem pochodně hned ohněm vzplály,

řad dlouhý, žhavé jazyky tu stály;

křik sterý, žalný letěl k ústům z úst,

třas vzduchem, až směs počla v píseň růst.

A žhavé jazyky tu píseň pěly:

„„Ó Nerone, zlost tvoje v šat, hle, stkvělý

nás oblekla nad purpur tvůj a nach,

tvůj oheň tráví jen, co smeť a prach.

Však duch náš jako fenix tmavou nocí

již letí v azur nebes v křídel moci

a svítí přes věky, jež z dáli jdou,

jdou – vlny, jež tě s Římem pohltnou.

Jsme jitřenka, jsme zora, která vzchází,

jež k východu den jasný doprovází,

náš plamen žhoucí taví starý svět,

by rozpjal volná křídla vzhůru v let.

V nás lidstvo už své nové jitro vítá,

pán otroka už v bratra náruč chytá,

už padá ta, jež dělí lidstvo, hráz,

a nad světy se klene lásky jas.

V něm Kristus, jejž jsi šlapat chtěl, se přímí,

se zvedá Velký věky valícími

a na trůn tvůj, zkad padáš shnilý plod.

On sedá a s ním jeho Svatých rod.

Ten zříme den, jsme červánků v něm tříseň,

jej zdraví jásající naše píseň

přes hrobu tvého mrákoty a tmy,

mu Allelujah naše v ústret hřmí!““

A píseň dozněla, v prach padla těla.

Proč Neronem teď ledná bázeň chvěla?

proč divým chvatem na útěk se dal:

kříž plamenný nad Vatikanem vstal!