Živé pochodně.
By Xaver Dvořák
„Nuž vzhůru, heroldi, na oře v letu,
nám v čele triumfu,“ tak děl pán světů,
„v trub hlaholení zvěstujte, že k hrám
dnes vlídně Řím zve bůh a caesar sám!“ –
A jeli. V předu heroldi v trub vřesku,
pod zlatým oděním se stkvíce v lesku,
a za nimi, jak příval nesměrný,
jde průvod Iegionů nádherný.
V jich středu v purpuru a hermelínu,
na ložci z cedru, ve vějířů stínu,
kol skrání lauru věnec zlacený,
hle, vládce světů, Nero vznešený.
Půl opřen žezlem, s pola spočívaje,
své oči bez lesku mdlé zavíraje
na kůži pardalí a kůži lví
sní napřed hod a zápas krvavý.
Sní lačný na ramenou eunuchů,
jenž bosi jdou jak vlna bez ruchu,
jich kruhy zlaté volně v zápěstí
jen chvilkou hadem v trávě šelestí.
Tak táhli ulicemi a co chvílí
se hlasatelé v předu zastavili,
a hlahol polnic ustal v jeden ráz,
kdy první z heroldů svůj pozved hlas:
„Ó Říme, na kolena v zbožném strachu
své tělo prostři na zemi a v prachu
Tvůj caesar mluví k tobě a tvůj bůh,
jest slovo božské, co v tvůj hřímá sluch.“
„Dnes po způsobu vašich starých bohů
chci vmísit mezi vás svou božskou nohu,
já caesar, jejž zná nebe jako zem,
jenž vládne olympem i vesmírem.“
„V své zahrady, kde rozkoš probíhá se,
vlas rozpuštěný a v pochodní jase,
jež Nero k poctě vaší strojí sám,
vás zove krve k zápasům a k hrám!“
Vřesk polnic vpad, dál hnul se průvod stkvěly,
a – jásal Řím; ti, v prachu co se chvěli,
teď šílí plesem, zotročilý dav:
„Ó božský caesare, buď zdráv, buď zdráv!“
Juž v zahrad bránu vjeli; ty se tměly,
neb noci třásně na štíty hor sjely
na věže chrámů, domů, průčelí. –
Lid hnal se v sady v ryčném veselí.
A rázem pochodně hned ohněm vzplály,
řad dlouhý, žhavé jazyky tu stály;
křik sterý, žalný letěl k ústům z úst,
třas vzduchem, až směs počla v píseň růst.
A žhavé jazyky tu píseň pěly:
„„Ó Nerone, zlost tvoje v šat, hle, stkvělý
nás oblekla nad purpur tvůj a nach,
tvůj oheň tráví jen, co smeť a prach.
Však duch náš jako fenix tmavou nocí
již letí v azur nebes v křídel moci
a svítí přes věky, jež z dáli jdou,
jdou – vlny, jež tě s Římem pohltnou.
Jsme jitřenka, jsme zora, která vzchází,
jež k východu den jasný doprovází,
náš plamen žhoucí taví starý svět,
by rozpjal volná křídla vzhůru v let.
V nás lidstvo už své nové jitro vítá,
pán otroka už v bratra náruč chytá,
už padá ta, jež dělí lidstvo, hráz,
a nad světy se klene lásky jas.
V něm Kristus, jejž jsi šlapat chtěl, se přímí,
se zvedá Velký věky valícími
a na trůn tvůj, zkad padáš shnilý plod.
On sedá a s ním jeho Svatých rod.
Ten zříme den, jsme červánků v něm tříseň,
jej zdraví jásající naše píseň
přes hrobu tvého mrákoty a tmy,
mu Allelujah naše v ústret hřmí!““
A píseň dozněla, v prach padla těla.
Proč Neronem teď ledná bázeň chvěla?
proč divým chvatem na útěk se dal:
kříž plamenný nad Vatikanem vstal!