„ŽIVÉ“ STUDÁNCE V PLAKÁNKU U KOSTI.

Tak nenápadně, skromně ležíš tady,

že sterých chodců kroky tebe minou

a steré zraky zbloudí v stranu jinou.

A přece jsi tak krásná, plná vnady!

Já nad tebou jsem dlouho – dlouho stál

a v duchu div jsem neklnul té době,

jež velela mi jíti zase dál – – –

Teď v myšlenkách se stále vracím k tobě

a znovu vyvstává mi před očima

ten vzácný zjev, dna tvého část jak jedna

se stále hýbe, čeří, vlní, vzdýmá,

to pramen mohutný tak tryská ze dna

a rozvlňuje jemný písek bílý,

že mníš: to voda klokotem tak vře;

teď vlnky slábnou, ale v příští chvíli

zas pnou se výš, teď jako celé kře

by růží bílých ze dna vyrůstaly,

jež opadají zase ve mžiku

a kořeny jen zbudou z keříků.

Tak na dně bílém ruch a život stálý,

však povrch tvůj vždy klidný jest a hladký,

jak čisté čílko děcka v loktech matky.

A dále na dně nevelkém co krásy!

Tu smaragdové chaluhy a řasy

se aksamitem lesknou, kupky tvoří,

tu hebký závoj utkaný z nich plove,

tam jak by v celé trsy korálové

se byly shlukly – jako na dně moří!

Chtěl malířský bych štětec ovládati,

chtěl básníkem bych posvěceným být,

bych na plátno a papír zachytit

ten mohl obraz, jenž mou duši chvátí.

Však barvy, slova – jak to chabé jen!

Tím nemůže můj duch být ukojen!

Ne obraz, – přírodu! A proto dříve

se po tobě má touha nezkonejší,

až uzřím tebe znovu, sladký dive,

ty pohádko, ty básni nejkrásnější!